Fotografie: Lukáš Šamal

"V dnešním světě se může stát cokoli," říká studentka Lucie Schmiedová

Lucie Schmiedová (*1991), absolventka Gymnázia Vítězslava Nováka v Jindřichově Hradci, studuje již třetím rokem obor český jazyk a společenské vědy na Pedagogické fakultě JČU v Českých Budějovicích. V listopadu letošního roku vydala svoji prvotinu – novelu Od desíti k pěti. Přináším vám rozhovor s touto začínající spisovatelkou.

Pověz nám, Lucko, něco více o tvé prvotině. O čem v zásadě vlastně novela je?

Příběh vypráví o začínající učitelce, která přehnaně pečuje o svou studentku. V ní totiž vidí svou mrtvou sestru. Péče se ale nelíbí rodině studentky a otec se snaží učitelky zbavit. Právě proto se učitelka najednou ocitá na ulici jako bezdomovkyně. V knížce nechybí ani pohled do učitelčina soukromí a jejích vztahů, i těch lesbických.

Hlavní hrdinkou je začínající učitelka, která z hodiny na hodinu ztratí práci, ale i střechu nad hlavou. Myslíš si, že by se to mohlo ve skutečnosti stát?

Jasně, myslím, že v dnešním světě se může stát cokoli. Vždyť na ulici vidíme tolik lidí a víme, jak se tam dostali? Mohlo to být klidně něco podobného …

Jak dlouho ti trvalo příběh napsat?

Na knížce Od desíti k pěti jsem začala pracovat vloni v létě a psala jsem celé prázdniny. Ve školním roce to šlo už hůře, ale i tak jsem se snažila knihu dokončit. Když si něco vezmu do hlavy, tak to tak zkrátka bude. Splnilo se mi to. S příběhem jsem finišovala asi v dubnu. Od té doby jsem pak příběh několikrát upravovala a v říjnu se rozhodla s ním jít do tisku.

A kdy a kde se ti nejlépe psalo?

Rozhodně po nocích. Loňské zimní víkendy jsem hodně trávila na bytě a tam jsem na to měla klid. Sedla jsem k tomu a psala třeba do dvou do rána.

Mají postavy v knize reálný základ? Mohli bychom tam najít i něco z tvého života?

Všechny postavy jsou smyšlené. Reálný základ rozhodně nemají, i když se mě kamarádi často ptají, že jejich jméno je stejné s některou z postav, jestli s ní snad nemají něco společného (smích). Jinak samozřejmě, že některé zážitky jsou mé vlastní. Myslím, že každý autor dává do svého díla vlastní vzpomínky. Tady je to zrovna cesta do Londýna. Ale že bych žila na ulici, nebo měla zkušenosti s lesbickou láskou, se říct nedá.

Podařilo se ti navázat kontakt s nějakým bezdomovcem, aby si dokázala lépe popsat pocity a prostředí své knihy?

Bezdomovci, prostitutky, feťáci jsou skupiny, které mě vždycky lákaly. Vzbuzují u mě zvláštní pocit. Právě proto jsem se tenkrát snažila promluvit s jedním z bezdomovců, ale poslal mě, slušně řečeno, do háje. Proto jsem se je spíš jen snažila pozorovat.

Komu všemu jsi dávala číst svůj příběh? Byli lidé hodně kritičtí?

Knížku si po částech četla má spolubydlící Iveta, která mě hnala dopředu. Chtěla si přečíst další a další část. Dále knížku četli dva moji kamarádi a řekla bych, že byli kritičtí, dokonce mi k tomu psali i poznámky, stejně jako kamarádka Jana. Právě jim děkuji za to, kolik času mi věnovali.

#Ukázka z knihy Od desíti k pěti#

Život se se mnou nikdy moc nemazlil, a proto se není čemu divit, že i dnes v poměrně vysokém věku se ocitám na ulici. Nemám nikoho, s kým bych si mohla promluvit nebo kdo by mi mohl pomoci. Po delších úskalích jsem si získala své místo, své obydlí. Nebylo to ale vůbec snadné, každý v této „branži“ si hájí vlastní teritorium. Můj život -záměrně na něj nenadávám- vždy totiž může být hůř, se odehrává v jedné staré zřícené hospodě poblíž menšího rybníka, na jehož břehu nejčastěji sedávám.

Spát jsem chodila až v ranních hodinách. Nemohla jsem usnout a předepsané prášky na spaní také nezabíraly. Ani několika hodinová sezení u psychiatra mi nepomáhala zlepšovat můj psychický stav. Neměla jsem daleko k tomu, abych skončila v blázinci. Vždyť ve škole ze mě udělali lesbu, a bůhví co všechno. Strachovala jsem se o svůj budoucí život.

Nakonec jsem neusnula a jela nonstop. Ráno jsem měla kruhy pod očima, vlasy mastné a slepené, ale neměla jsem chuť o sebe pečovat. Všechno šlo do kytek. Ve sborovně mě pomlouvali a ani jim nevadilo, že stojím pár metrů od nich. Horší, jak děti na základní škole. Bezmoc, toto slovo mě vystihovalo úplně přesně. Škola se stávala prostředím, v němž jsem si připadala jako vetřelec.

Proč si se rozhodla vydat knihu na vlastní náklady a ne prostřednictvím nějakého nakladatelství? Pomohl ti s tím někdo?

Vydat prvotinu není jednoduché. Byl by to běh na dlouhou trať. Proto jsem se rozhodla knihu vydat na vlastní náklady. Pomohla mi s tím ale moje prababička, protože jsem neměla tolik peněz, abych vše zaplatila sama. Řekla mi, že když už jsem něco napsala, tak nechce, aby to leželo v šuplíku, ať s tím vyjdu ven.

Ve čtvrtek 14. listopadu 2013 si měla v kulturním klubu Horká Vana křest knihy. Jak si se cítila? A kdo ti ji pokřtil?

Ten den jsem si užívala, dokonce to teď popisuji i v jedné své povídce. Cítila jsem se skvěle, i když jsem měla trému a bála jsem se, jak všechno dopadne. Pokřtil mi ji spisovatel Jan David Žák, známý třeba románem Návrat krále Šumavy. Určitě bych tady chtěla zmínit i kamaráda Lukáše Vilimovského, který celým křtem provázel a dokonce složil písničku k mojí knížce Od desíti k pěti.

Kdo je tvým vzorem? A kdo naopak tvým oblíbeným autorem?

Nemohu říct, že bych měla oblíbeného autora. Studuju literaturu, takže musím přečíst víceméně všechno, co nám zadají. Mezi oblíbence patří třeba Karel Čapek. Byla jsem moc ráda, když jsem v antikvariátu sehnala jeho Sloupkový ambit. Samozřejmě čtu i současné autory. Naposledy jsem přečetla Rybí krev od Jirky Hájíčka.

Už máš v hlavě nějaký nápad na novou knihu?

Mám a dokonce už i píšu. Tentokrát jsem se rozhodla psát povídky a to v er-formě. Povídky se skládají z mých vlastních zážitků, a asi se v nich pak i někteří lidé poznají.

Co bys doporučila těm, kdo ve svých šuplících skrývají svá dílka a chtěli by je také vydat?

Ať to rozhodně udělají. K čemu to je, že něco napíšou a nechají to někde ležet? Chce to odhodlání, a pak už to jde samo. :-)

Mimo jiné píšeš i do novin. Kde bychom si nějaký ten tvůj článek mohli přečíst?

Pracuji jako externistka pro MF DNES Jižní Čechy. Některé články jsou snad i k dohledání na iDNES.cz.

Máš vůbec čas ještě na něco jiného? Co děláš ve svém volném čase?

Ve volném čase působím jako manažerka českobudějovické kapely Drunk Tank a ráda píšu nebo jsem s přáteli. Právě díky nim získávám další zkušenosti a leckdy mě inspirují. Většinu práce se snažím zvládnout přes týden v Budějovicích a víkend trávit s nejbližšími.

Co bys popřála našim čtenářům? Všem čtenářům bych popřála splnění jejich tajných přání. Člověk je přeci spokojen teprve tehdy, když mu vše vychází podle jeho představ. Těm, kteří tvoří něco podobného jako já, bych přála inspiraci a spoustu plnohodnotných zážitků, ze kterých mohou čerpat.

Více o Lucce Schmiedové se můžete dozvědět na jejím webu: Blog Lucky Schmiedové Záznam ze křtu Lucie Schmiedové

Autor: JU Magazín