logo

Koleje bez vlaku aneb jak jsem byla prvákem

Strach z VŠ má na začátku prváku jistě každý a u mě tomu nebylo jinak. Vše se mi nejdříve zdálo nezvladatelné, ale postupně začalo svítat na lepší časy.

Foto: Kristýna Douchová

„Mám maturitu!“ Po přečtení 14. příspěvku na Facebooku, hlásajícího úspěch mých spolužáků či přátel ve složení zkoušky z dospělosti, mi flegmaticky prošla hlavou myšlenka: Už mám taky maturitu, dokonce tři dny a nepřijde mi, že život by se nějak změnil. Ale to byla pouhopouhá domněnka. Měla jsem před sebou volné slunečné léto, brigádu a spoustu zábavy. Nemohla jsem se dočkat, až si slavnostně převezmu vytoužené maturitní vysvědčení, které bude letos vstupenkou do předčasného volna. V té chvíli jsem ještě nevěděla, že v říjnu toho roku mě čeká převratná změna, prázdniny utečou jako voda a já okusím chuť vysokoškolského života plnými doušky.

Při první cestě do ČB, jsem ještě byla plna očekávání. Jeli jsme s rodiči autem nacpaným věcmi, které mi k životu nemohou chybět. S pokojem na koleji jsem byla spokojená a ještě téhož večera po ubytování jsem s našimi odjela domů. Za necelý týden mě čekala první cesta vlakem do ČB – už cestou v kupé jsem přemýšlela, jací budou mí další spolužáci (část jsem jich poznala již při terénní praxi před začátkem školy), jaký bude život na kolejích, jak vaří v menze a jak se budu orientovat ve všech těch učebnách a laboratořích. Byla jsem však odhodlaná, že bez boje se nevzdám a vystoupením z vlaku jsem vyšla vstříc novým zážitkům.

Prvním velkým úkolem bylo naučit se miliony zkratek, které běžný vysokoškolák v ČB používá ve své mluvě. Pokud jsem chtěla stíhat vše a být tam, kde mám, musela jsem si vžít zkratky jako ISIC, AK, Bobík, Na louce, na K1, na vile, na béčku, na céčku, na minutce, u Havla a tak dále. Zásadní bylo také zapamatovat si, že bydlím na kolejích (bez vlaku) a že slovo „intr“ je ve spojení s vysokoškolskou kolejí zakázané, ba dokonce trestné. Mezi důležité termíny patřily i přezdívky učitelů a zkrácené názvy restaurací, hospod a obchodů, které nezasvěceným přijdou nesmyslné a nicneříkající. Novinkou pro mě bylo i tradiční pečivo, které si většina mých spolužáků kupovala, či nosila z domu k svačině a to „zelňák“. Jeho chuť mě víc než oslovila.

S koncem semestru byl čas začít studovat. Mé představy o tom, jak se budu učit průběžně, se rozplynuly hned po prvních týdnech vysokoškolského života. Někdy o dřívější učení snaha byla, avšak nikdy to úplně nedopadlo. Přednášky jako takové pro mě byly a jsou velmi zajímavé a poutavé a to zejména díky skvělým pedagogům. Většina přednášek je také doplněna cvičením, což je vlastně taková super hodina, kde si vyzkoušíte v praxi to, co jste se naučili. Díky tomu jen nesedíte na zadku a neposloucháte, ale máte šanci se aktivně zapojit a vyzkoušet si to, co vás baví, nebo vám přijde zajímavé.

V menze k obědu bylo na výběr hned několik položek, a i když jsme neměla objednáno, našlo se pro mě něco k jídlu z nabídky věčných kuřecích minutek či bezobjednávkových obědů. Hořkost nenavolení si večeře nebo vynechání oběda si vybrala svou daň trestem. Buď si začnu vařit, nebo jediným teplým jídlem za den na koleji bude čaj. K němu na výběr rohlíky, které si těsně před zavíračkou koupím v Café AK či slavně nedoceňovaná „čínská polévka“, jež je pro mnohé studenty zlatým grálem v kuchařském umění. Co se týče kuchařiny na koleji, když člověk trefí skvělé patro, kde jsou lidé, kteří se rádi podělí o dobré jídlo, je vystaráno. Nicméně existují také kolejní „kuchařští umělci“, kteří vytváří takové dobroty, že výpary tuku či masa zamoří celé patro. A občas se najdou i tací, kteří neví, že než si dají rozpéct koupenou pizzu, měli by ji vyndat z krabice…

Když už ale naplníš žaludek, dá se zvládnout všechno, a tak je tu první zkouškové, které s člověkem zamává hlavně proto, že neví, do čeho jde. Já jsem se popravdě ani tolik nebála, jelikož jsem již od své starší sestry dostala několik rad, jak přežít a nezešílet. V prvním semestru mě hned jako předkrm čekalo šest zkoušek, celkem velké sousto oproti bývalé spolužačce, před kterou byly pouhé tři. Ach, ta závist. Ale zvládla jsem to s hrdostí a posléze jsem také zkoušky, jak se patří oslavila. A už jsme u studentských oslav, ty jsou totiž nedílnou součástí vysokoškolského života. Slavit se má vše důležité: narozeniny, svátky, zkoušky, zápočty, prázdniny apod. Ale měli bychom při tom všem slavení dát také pozor, abychom nezapomínali, že ještě stále studujeme.

Čas uplynul jako voda v Lužnici a je tady druhé zkouškové období a já s potěšením mohu říci, že většinu zkoušek mám již za sebou. Další snad dopadnou také dobře a já budu moci s čistým štítem vykročit do druhého ročníku. Musím říct, že moje obavy z VŠ byly celkem velké, ale teď už mi přijdou směšné, aneb všechno se dá zvládnout, když jen nesedíme a nebrečíme. Prozatím jsem spokojena s tím, že už zvládám většinu všemožných zkratek, umím si navolit oběd, dobít kartu v knihovně, nezabloudím na exkurzi na Vrbenských rybnících, naleznu učebnu, kde mám být, a na ústavu Akademie věd se ztratím průměrně už jen dvakrát do týdne.

Kristýna Douchová

Oblíbené články

comments powered by Disqus