Věřte si trochu!
Otevřela jsem emailovou schránku a začala se prohrabávat hromadou čerstvého spamu, zpráv ze školy a jinými druhy odpadu. Naneštěstí se tam objevila jedna perla – výsledky zkušebního testu z angličtiny. Vždycky jsem chtěla vědět, na jaké certifikované úrovni jsem a po více jak osmi letech výuky jsem předpokládala, že dobré. Ale email hlásal: Dosáhla jste úrovně A2.
A2?! To mají i děti v osmé třídě základní školy! Zírala jsem na text a nakonec počítač zprotiveně zaklapla. A co sešlo z očí, sešlo i z mysli. Když jsem pak o pár dní později jela do školy, zastavila jsem se před odjezdem vlaku v knihkupectví na nádraží. Při nedávné cestě jsem si tam vyhlédla knihu a ten den s poděšením zjistila, že už tam zbývá poslední exemplář. Vybrakovala jsem tedy peněženku a vyhodila za tu bichli pětistovku.
Ve vlaku jsem pak asi po půl roce téměř úplné abstinence kdysi tak milovaného čtení začala spis louskat. Bylo to skvělé, vůbec jsem vyhozených peněz nelitovala. A přitom jsem právě četla čerstvé letošní eseje jistého Brita, vydané v populárních britských denících a zakoupené v originále. Jeho úžasným vyprávěním jsem se smála do té doby, než mi došlo, že jsem na jazykové úrovni A2. Tudíž není prakticky možné, že bych té knize rozuměla. Naneštěstí jsem skutečně rozuměla a to velice dobře. Ale angličtinu mám asi tak špatnou, jako průměrný osmák. Tak fajn.
Nebylo to ostatně poprvé, co se mi něco takového stalo. Kdybych se vrátila do onoho již zmíněného období osmé třídy, mohla bych vzpomenout na zkušební IQ test, který jsme tenkrát psali. Bylo celkem očekávané, že mé spolužačce, naprosto geniální co se počtů týče, vyšlo ohromné číslo. Ale že mně vyjde hodnota na hranici podprůměru a úředního blba, to už asi nikdo nečekal.
Kdysi jsem četla úryvek z takové chytré knížky, která hlásala, že lidem nemáme ubližovat slovy. Že jim nemáme do očí, zvlášť ne ve vzteku, říkat věci, které nejsou tak docela pravda. Můžeme totiž ty chudáčky úplně zničit a oni pak do konce života zanevřou na své schopnosti a umřou s bolavou duší. No dobrá, mně se lže pořád a působí to úplný opak. Začínám si připadat výjimečná.
Vždyť kolik nobelistů vyhodili ze školy a kolik slavných spisovatelů to radši vzdalo samo? Kdepak. To, že neprojdete národním testováním, vás někdy nemusí vůbec mrzet. To, že se vám někdo směje za nějakou hloupost, vám může být úplně jedno. Dnes a denně vám budou lidé podkopávat nohy a já budu dnes a denně zjišťovat, že ti, kterým tenkrát vyšlo IQ vyšší než mně, začnou bezmyšlenkovitě panikařit, kdykoli jim počítač vyplivne nějaké chybové okno. Zatímco já ho s ledovým klidem jedním kliknutím zavřu.
Občas mají lidé pravdu a občas si vůbec nemusíte dělat vrásky s tím, co říkají. Kolikrát už jsem je totiž přesvědčila, co se ve mně – údajně téměř blbci – skrývá. Nenechte se tedy nikdy kvůli něčemu takovému obejmout špatným pocitem, že za nic nestojíte, nikdy ničeho nedosáhnete a vaše matka v tom měla pravdu. Protože i ta moje mi říká: „Ty chceš být spisovatel? A co budeš jako psát?“
