Do pohádky, tam a zase zpátky: Příjezd

Fotografie:

Jaké to je vydat se do zahraničí a půl roku studovat na cizí univerzitě? Chci se s vámi podělit o svoje zážitky a zkušenosti, které budu 6 měsíců sbírat na Univerzitě v Rostocku. Dnes začínáme příjezdem...

Rostock. Konečně jsem tady.

Zdá se to už tak dlouho, co jsem vyplnil a poslal přihlášku s tím, že se chci zúčastnit výměny studentů v programu Erasmus. Univerzitu jsem tehdy vybíral opravdu dlouho – tahle je moc velká, tahle moc malá, ta nemá předměty které chci, tady se mi nelíbí vlajka města, tady se platí školné a mnoho dalšího. Z toho všechno jsem nakonec vybral Univerzitu v Rostocku.

Rostock – malé přístavní městečko na severu Německa až u Severního moře. Žijte tu cca 200.000 obyvatel a zdejší univerzita – Universität Rostock má něco kolem 15.000 studentů. Univerzita sama je nejvíce proslavená medicínou, ale najdete tu mnoho dalších oborů. Od chemie, fyziky, medicíny až po elektrotechniku a lodní inženýrství. Dostat se sem, nebylo tak těžké, jak byste si řekli. To hlavní, co jsem musel přetrpět, jsou tuny a tuny papírování. Jelikož se jedná o program EU, musíte na všechno mít papír a bylo toho opravdu neskonale mnoho.

Vezmu to stručně – přihláška do programu Erasmus, bilaterální dohoda s Univerzitou v Rostocku, životopis do výběrového řízení, motivační dopis v angličtině, learning agreement, potvrzení o studiu, doklad o jazykových znalostech (to sem nějak ukecal), pojištění, finanční smlouva s mojí fakultou a další věci. Bylo toho opravdu hodně ale všechno se to zvládlo a já konečně měl všechno hotové a mohl jsem vyrazit.

Když jsem dorazil poprvé do Rostocku, čekalo mě trošku nepříjemné překvapení – na kolejích skoro nikdo nerozumněl anglicky. Německy jsem schopný se nějak dorozumět, ale tak sofistikovaným věcem jako jsou úřední dokumenty (Mietvertrag) se těžko rozumí bez překladače. To by ani nebylo tak hrozné, ale pravé překvapení přišlo, když jsem kontaktoval tutora – ten měl na starosti danou kolej a měl mi dát klíče od pokoje. Po krátkém hovoru mě informoval, že je nyní mimo město, řeší „problem“ a nebude zpátky dřív jak za 5 hodin – no to mě opravdu hodně vytočilo, už takhle jsem byl téměř 6 hodin na cestě a ještě čekat až do večera na klíče?

Snažil jsem se ukecat ještě správce domu, aby mi ty klíče dal, ale ten mě odkázal na to, že tutor tu přece někde musí bejt a ať si ho najdu. Když jsem mu vysvětlil, že tu opravdu není a vím to, jelikož jsem mu už volal, omluvil se mi a pravil, že je mu to líto, ale on opravdu klíče vydávat nemůže. Hezky to začínalo, ale co se dalo dělat?

Musel jsem čekat, ale aspoň jsem se šel projít. Prohlédnul jsem si přístav, město a když jsem se vracel, narazil jsem u kolejí na jednoho klučinu, který tam dost nejistě přešlapoval před pokladnou. Času mám dost, tak se aspoň zkusím seznámit, říkal jsem si. Zkusil jsem tedy svoji němčinu a prohodil jsem několik světaznalých frází o tom, jak se má a proč tu čeká. Po krátkém rozhovoru došlo na lámaní chleba :

„Woher kommst du?“

„Ich komme aus Tschechische“

„Ich auch!“

… deset vteřin ticha

„Tak proč spolu kurva mluvíme německy?“.

A tak jsem poznal Zdendu…