Okénko studentské poezie: Romana Marková

Všechno utichlo. Jen tmou, tou nejtemnější tmou, tou strašidelnou tmou se snáší jedna vločka za druhou. Padají na stále ještě teplou zem, kde se ztratí, rozpustí, zmizí v nicotě. Možná k ránu, až mráz zahalí krajinu a vykouzlí krajkové obrazce, bude mít jejich existence delšího trvání. Ráno se příroda probudí do té zářivě bílé pokrývky všude kolem. A všichni ještě více instinktivně začnou hledat teplo. Plamínek, tu jiskřičku naděje. Pro ten hřejivý pocit jistoty a bezpečí. Vychutná si ještě vůbec někdo tu bílou zář? Pohled, který málokdo zná. Pohled na nekonečné bílé pláně v kontrastu s blankytně modrou oblohou, jasný úkaz kýče. Opravdu kýče? A co to ticho? Je opravdu tak uklidňující? Jak moc ho ještě v našem životě potřebujeme? Mnoho otázek, běžících hlavou, zatímco nohy se boří hlouběji a hlouběji. Myšlenky občas přehlušující jen lehké zakřupání. Jinak nic. Slunce pomalu se sklánějící k obzoru, jehož nebývale silné paprsky mažou ty nejzranitelnější vločky. Tak rychle a téměř neznatelně jako guma mazající tužkou ryté iniciály na papíře. Vše je tak pomíjivé, vše jednou zmizí, musí zmizet. Zapadající slunce, noc, avšak příslib dalšího rána a nových vloček, které se bez přestání neúnavně snáší k zemi, jakoby chtěly využít co nejvíce čas. Čas, který jim zbývá, než je nemilosrdné sluneční paprsky přemění na kapky vody, aby mohly zmizet v nicotě.