Fotografie: pexels.com

Jana Soukupová: "Postižení" Řeckem se už asi nezbavím

Říká se, že Řecko je jako droga - jakmile člověk jednou tuto zemi pozná, chce stále víc. Ale co takhle ve vysněné zemi žit? Jana "Gia" Soukupová si to vyzkoušela a není žádná troškařka. Nejen že v zemi oliv a vína vedla cestovní kancelář, ale také rozšířila své již tehdy bohaté vzdělání, zvládla tamní jazyk a v neposlední řadě žila s Jižanem, o čemž pojednává její groteskní vyprávění Jižan a blondýna. Nyní pracuje jako manažerka lázní Sanatorium Europa v Teplicích, na část svého života v Řecku vzpomíná s láskou a humorem, ačkoli vždy jí do smíchu nebylo, a na dovolenou jezdí... Kam jinam, než do Řecka.

Proč jsou podle vás Řekové v krizi?

Možná teď trochu narazím. Ale jsem přesvědčená, že jsou v krizi, protože se to hodí současnému systému. Stejně jako předtím se hodilo, aby měli „nadstandard“. „Užitečné“ je hlásat, jak si Řekové mohou za krizi sami, a není vhodné připomínat, které státy půjčovaly Řecku na nákup svých zbraní, která tradiční zemědělská odvětví EU Řecku omezila na ubohé minimum, kteří supi se slétají na obrovské nerostné bohatství této země s „úžasnou“ finanční nabídkou a příslibem pracovních míst za cenu nevratného zničení jedinečné, penězi nevyčíslitelné přírody a ztráty obživy pro lidi z turistického ruchu, rybáře, včelaře, sadaře, chovatele hospodářských zvířat… Nemůžu to rozebírat. Je to na dlouho a vždycky se rozčílím. Podobně jako u médii zblblých komentářů o líných Řecích…

Raději tedy přejdeme k něčemu příjemnějšímu… Co vás vůbec přivedlo do Řecka? Čím vám bylo blízké?

První dovolená. Tak trochu náhoda. Inzerát jedné cestovky s cenově zajímavou nabídkou. Druhá dovolená na stejném místě už plánovaně – můj syn byl po vážném úrazu a tamní pláž ideální. Po návratu do Čech přišlo překvapení pro nás i pro lékaře. Říkejme mu zázračné uzdravení dítěte. Stejně se vyjádřil i dětský chirurg. Tato část naší lásky k Řecku je z daného pohledu asi logická. Jenže Řecko je země, kterou při bližším poznání milujete z mnoha důvodů. Říkali jsme si s manželem – přece tahle „droga“ nemůže působit jen na nás… A začali jsme vozit „tam k nám“ autobusy turistů. Cestovku jsme zavřeli před pár lety, ale stejně jako spousta našich bývalých klientů se tam každé léto vracíme.

Jak se vám podařilo naučit se řecky?

Na úplném začátku byly vzdor a ješitnost. Když šlo o obchod, domlouvali se se mnou všichni bez problémů německy, ale poznámky v řečtině -někdy evidentně vtipné a jindy „obchodně vychytralé“ – na svou adresu člověk vytuší… Tak jsem si řekla: počkejte, já vám ukážu… Jenže se v té době nedaly sehnat česko-řecké učebnice, tak jsem popadla jediný slovníček (dokonce bez fonetického přepisu), jedinou konverzaci, která v té době vyšla a volební časopis Neo paron, který mi daroval jeho šéfredaktor někde v baru. Takhle vybavená jsem se jednu celou zimu snažila najít jakékoli souvislosti v gramatice a větné stavbě. Takže první souvislé věty, které jsem zjara uměla, byly „Vylepšíme životní prostředí“ a „Zastavíme drogové překupníky“ (smích) … Ale řečtina mě okouzlila a uchvátila. Pak už jsem samostudium zkombinovala s kurzy v Praze a „korunovala“ je certifikáty ze soluňské univerzity. Ale pořád je co se učit. Řečtina je nesmírně bohatá, nádherná a komplikovaná.

Zamýšlela jste najít si v Řecku „jižana“, nebo to přišlo zcela neočekávaně?

To je srandovní otázka. Ačkoli – znám dámy z různých zemí včetně Česka, které se vydaly na cesty s tímto přesným cílem. Ježíšmarjá, já fakt ne! Já jsem tam podnikala a dlouhodobě pobývala, z čehož plyne i běžný společenský život – známí v obchodech, parta v taverně, banda na koncerty. Někdo z party vám sice může být milejší, než ostatní, ale tam by to mělo končit, zvlášť když máte doma platný oddací list… Jenže mnohá manželství prožívají krize a spousta takových krizí má hodně špatné konce. No a já od krize prostě utekla dva tisíce kilometrů daleko. Měli jsme tehdy v Řecku trvale pronajatý byt. Až potud ok. Ale v průběhu toho všeho se do událostí připletl „ten milejší než ostatní“. Takže vlastně situace, která mohla nastat úplně stejně třeba i uvnitř mrňavé české vesnice. Moje manželská krize skončila smírem a poučením z krizového vývoje. (smích) Možná už máme rozum a připravujeme se svorně na roli prarodičů.

V čem vidíte největší úskalí, co se života s cizincem týče?

Já myslím, že nejsem ten správný „posuzovatel“. Neodstěhovala jsem se tehdy tak úplně „do ciziny“. Šla jsem do místa, které jsem dobře znala, a mezi lidi, jejichž jazykem jsem už tehdy mluvila. Kdybych odešla do šumavské vesničky, možná by to byl větší šok (smích). Ale i tak to nebylo jednoduché. Pokud chcete žít v jiné zemi, musíte ji respektovat. Musíte mít v zásobě velkou míru tolerance a být připravená na to, že mírové snahy a zatnutí zubů jsou víceméně vaše záležitost. A snažit se najít krásu právě v těch rozdílech dvou světů. Pokud partner pochopí, jak vám je, máte mnohé vyhráno… Jak nejhůře může takové soužití dopadnout? I tragicky. Ale to platí o každém soužití. Mně osobně je nejvíc úzko u příběhů, kde na konci zůstávají děti, které nejen neví, ke komu, ale ani do jaké země patří.

Jaké vidíte hlavní rozdíly mezi povahou Řeků a Čechů?

Přirovnala bych to k rozdílu mezi moravskou vesnicí a velkým průmyslovým městem na severu Čech. Řekové jsou upřímnější a otevřenější v dobrých i špatných emocích, více fixovaní a hrdí na místo, kde se narodili, více uctivější ke zvykům a tradicím. Na druhou stranu – je v tom vzájemná souvislost – jsou konzervativnější, uzavřenější vůči vlivům „zvenčí“. Ale obecně bych řekla, že koncentrace milých lidí a pitomců je v obou zemích naprosto srovnatelná.

Co Vám v Řecku nejvíce chybělo, co máte na Čechách obzvlášť ráda?

Chyběli mi všichni moji nejbližší, moji přátelé, „holčičí“ posezení ve vinárně, zoufalý pracovní stres, vůně českého jara, rybíz přímo ze stromku, systém vlastního domova včetně psa, který se mnou může ležet na gauči a spát v posteli. A spousta dalších věcí. Teď mi ale chybí řečtí přátelé, řecká bezprostřednost, den rozdělený na práci, zábavu a odpočinek, jižní příroda, olivovník na dvorku, fíky rovnou z fíkovníku a uřvané cikády. A tak dále. Měla jsem příležitost uvědomit si, jak hodně moc jsem srdcem Češka. A příležitost přiznat si, že „postižení“ Řeckem se už nikdy nezbavím.

To chápu. Píšete teď?

Píšu. Ale mám dost náročnou práci, takže mi jde strašně pomalu.

O čem?

Nechte se překvapit. Řecko tam ale chybět nebude.

Budeme se těšit, díky za rozhovor!

Autor: JU Magazín