Island: ostrov za okrajem mapy

Fotografie: Michal Klimt

Když si vygooglujete mapu Evropy, na některých obrázcích tento ostrov nenajdete, přestože do Evropy patří. Pro nás Čechy je to jedno z nejvzdálenějších evropských míst. Přesto nás tam spousta jezdí. A není se čemu divit.

O něco méně obyvatel než v Brně obývá ostrovní stát s rozlohou větší, než má celá naše republika. Vysoké hory a ledovce ve vnitrozemí obepíná nízké pobřeží s jedinou hlavní silnicí. Neustálé foukání větru v krajině bez stromů často přerušují silné a vytrvalé deště. Drsnost tohoto místa podtrhává jazyk s krkolomnou výslovností a mimořádně dlouhými slovy. A přesně tuto zemi jsem s kamarády procestoval.

Na čtyřech opravdu velkých kolech

Většina turistů přiletí na Island letadlem a na místě si půjčí auto. S ním pak objede dokola celý ostrov. Tak jsme to udělali i my. S naším studentským rozpočtem jsme si půjčili asi nejstarší auto, které po Islandu jezdilo. Při pohybu vydávalo nezaměnitelný chrčivý zvuk, temný interiér slabě osvětlovala kontrolka rozbitého motoru a dveře od kufru se vždy zavíraly na několik pokusů. Místní mají ke svým autům zvláštní vztah. To, co je pro Evropana velký „teréňák“, je pro Islanďana městské auto, pro které platí doporučení nejezdit na horší vnitrozemní silnice. Naprosto běžně zde můžete vidět vozidla připomínající monster trucky s ohromnými koly. Podobně jsou zde vybavené i autobusy, které se na vnitrozemních linkách běžně brodí přes divoké řeky.

K přespávání jsme využívali kempy, které jsou zde na každém kroku. Samozřejmým vybavením je záchod a teplá voda s lehkou vůní zkažených vajíček čerpaná ze všudypřítomných sirných pramenů. Duch českého cestovatele se nezapřel a i díky kempům jsme se často potkávali se skupinkami Čechů ve věku vysokoškoláků. Mimořádně velká část jich po ostrově stopuje, což je v případě krásného počasí nádherná a nejlevnější doprava. V případě špatného počasí je to peklo, za které se proklínáte dokud nevysvitne slunce. Špatné počasí zde totiž umí být opravdu špatné. Výjimkou nejsou silné několikadenní deš­tě.

alt Duhové hory

Vodopády, vodopády a zase vodopády

Díky aktivním sopkám nacházejícím se na řadě míst ostrova vypadá krajina jako v nějakém fantastickém filmu. Ze skal se drolí sopečné kameny všech tvarů, které vás jen napadnou, jsou rozházené po nekonečných pláních, na nichž se tu a tam pasou ovce. Nad nimi se tyčí sopky a vysoké hory objímající bílé ledovce. Ze sirných průduchů se valí pára, okolo tečou horké i studené říčky a vodopády jsou na každém kroku. Vodopády tu mají vůbec zvláštní roli. Jsou všude. Místní farmy mají běžně svůj vlastní vodopád. Ten musí být v takovém případě obehnaný ploty a cedulkami znuděně vysvětlujícími, toto je cizí pozemek, sem vstoupit opravdu nesmíte. A okolo těchto cedulek chaoticky běhají turisté, s ohromnými fotoaparáty, vyšlapávají nové a nové cestičky a fotí jako o život. Jiná situace je u největších vodopádů na ostrově. Zde jsou chodníčky, a oficiální stezky, takže lidé zde fotí v organizovaných zástupech, na nejlepší místa se stojí fronta. Jedno selfie s vodopádem a rychle do auta. Pokud jste někdy viděli fotky největších vodopádů na Islandu bez lidí, nevěřte jim. U vodopádů jsou všichni a pořád. Jisté je, že po pár dnech unudí vodopády i nejaktivnější fotografy. Na konci naší návštěvy i ty největší vodopády nestály za moc velkou pozornost. Měli jsme dost všech plání, kamenů a vodopádů obklopených turisty. Bylo to znamení, že uzrál čas na návštěvu města. A jediné velké město je zde Reykjavík.

Město kultury

I když bohatou historii Islandu dokazuje jeden z nejstarších parlamentů v Evropě, žádné historické památky zde nečekejte, nejstarší stojící dům v Reykjavíku je z 18. století. Absenci většího množství památek si místní nahrazují mimořádně vysokým počtem moderních umělců (v poměru k počtu obyvatel), ve veřejném prostoru je množství soch a Islandští hudebníci jako Björk, Sóley nebo Sigur Rós jsou celosvětově známými.

alt Kostel Hallgrímskirkja v Reykjavíku

Také jsme nemohli vynechat místní pověstné kavárny s mnoha druhy kvalitní kávy. Ovšem na vyzkoušení legendárního Hákarlu si nikdo netroufl. Je to totiž maso grónského žraloka tlející několik měsíců v zemi, které se pravidelně objevuje na vrchních místech žebříčků nejnechutnějších jídel na světě.

Platební kartou se dá platit všude, takže jsme se hledáním směnáren netrápili. Ať už jste v zapadlé vesnici, vysokohorském kempu nebo si jen kupujete občerstvení v automatu. Pokud by se vám náhodou Islandské koruny podařilo někde sehnat, některé prodavače s nimi můžete trochu zaskočit. Zdá se tak, že jeden z mála účelů, ke kterému se zde peníze vyrábějí, je jejich vhazování do vody. Dna říček, nádrží a vodotrysků na turisticky vytížených místech jsou obvykle pokrytá silnou vrstvou mincí. Zákaz vhazování mincí do vody je pouze u silných pramenů a gejzírů. Možná ze strachu před vystřelováním mincí z bublajících zřídel.

V poslední době na Island přijíždí v období léta zhruba dvakrát více turistů, než zde žije obyvatel, a jejich množství se neustále zvětšuje. Proto neváhejte a vypravte se na cestu, dokud to stojí za to.