logo

Pro pocit pokory až na Střechu světa

V úterý 14. ledna přijala pozvání přednášet do Strakonic bývalá profesorka strakonického gymnázia PhDr. Milena Beranová, která nezapře, že je vášnivou cestovatelkou a dobrodružkou. Pro veřejnost si tentokrát připravila povídání o cestě z roku 2007, kterou nazvala – Z Pekingu do Lhasy. Podívali jsme se tak nejen na Zakázané město, Velkou čínskou zeď, Terakotovou armádu, ale především na pomyslný vrchol – na Střechu světa.

Foto: Milena Beranová

Neopomenula ani zmínit důležité datum 10. března, které si i naše město již počtrnácté připomene vyvěšením tibetské vlajky na radnici. A proč právě 10. březen? V tento den totiž došlo k násilnému potlačení povstání proti čínské okupaci, při kterém v roce 1959 zemřelo 80 000 Tiběťanů. O týden později, tedy 17. března, uplyne také přesně 55 let od okamžiku, kdy z Tibetu tajně utekl poslední 14. dalajláma (* 1935), který od té doby žije v exilu – v indickém městě Dharamsale – a odkud bojuje za osamostatnění národa Tibeťanů.

Pro ty, co nemohli navštívit tuto přednášku, přináším krátký přepis našeho rozhovoru o cestě paní Beranové.

Je nějaká země, ve které jste ještě nebyla? A do které byste se podívala a proč?

Samozřejmě, takových zemí je mnoho. Hrozně ráda bych se podívala do střední a jižní Afriky. Mojí jedničkou je ale Bhútán, miluji totiž buddhistické země.

Vím, že ještě stále vypomáháte s vyučováním. Stíháte vůbec své záliby?

Vzhledem k tomu, že učím moc ráda, možná bych mohla říct, že své záliby stíhám (směje se). Od září totiž znovu doučuji, nejen kvůli tomu, abych si trošku přivydělala na své cesty, ale především proto, že mě to baví. Když jsou lidé, kteří chtějí něco vědět, pochopit, tak mne práce s nimi těší.

A co windsurfing, stále ho provozujete?

Bohužel ne. Ale hrozně se těším na léto. Vyrazím se starým prknem na Lipno, na Jestřábí. Tam najdu silného muže, který mi pomůže to prkno vyndat z auta na břeh (směje se), abych si to přichystala a vyrazila. Tedy doufám, že to vyjde.

Jak jste na tom s angličtinou?

S angličtinou jsem na tom pochopitelně mizerně. Angličtinu jsem se samozřejmě naučit snažila, například formou vinylových desek, kde na zadních stranách byly anglické texty od Beatles, Freddieho Mercuryho apod. Poslouchala jsem je a zpívala s nimi, tím jsem se učila. Měla jsem takovou fázi, kdy jsem hrozně chtěla, ale nic jsem pro to neudělala. Narážím na svoje působení jako zástupkyně na strakonickém gymnáziu, kdy jsem pro kolegy zařídila doučování v angličtině, ale z časových důvodů jsem se sama neúčastnila V poslední době jsem se domluvila s kolegy, že až skončím s učením, tak společně konečně začneme chodit na angličtinu. Bylo by to prima. Jen nevím, jak budou mé buňky na ty slovíčka odpovídat (směje se).

A přesto se dokážete domluvit v cizí zemi?

Před každou cestou si doma s dětmi zopakuji třicet nejpotřebnějších vět a na těch čtrnáct dní mám tuhle velkou zásobu. Přesvědčila jsem se ale, že ačkoliv lidé můžou mluvit – například já česky, Číňané čínsky – tak když máme předmět, o kterém se chceme vyjadřovat, tak si rozumět budeme. Pochopíte, co chtějí říct a co vy jim. Řekla bych, že nejdůležitější je mít srdce na dlani, úsměv na tváři a člověk se prostě, ač ne třeba slovně, nějak domluví.

S desetičlennou skupinou jste navštívila Čínu a Tibet. Povězte nám, jak na vás zapůsobila Čína?

Přirovnala bych to k našemu Václavskému náměstí, když je tam hodně narváno. Díky naší průvodkyni jsme ale navštívili především místa, na kterých nabyto nebylo. Těšila jsem se na Čínu proto, že miluji básničky a především Zpěvy Staré Číny. Nejvíc na mne zapůsobily v období gymplu, kdy člověk byl zamilovaný. Jsou to tak něžné verše, pro romantickou duši jako stvořené. Libí se mi vizuálně i čínské písmo, opravdu estetický zážitek. Z jiné strany se Čína ukázala jako dobyvačná, a to v Tibetu, na který jsem se tak těšila. Všechny skutky tam udělala s jedním cílem – rozšířit území, nasadit vlastní lidi a získat nerostné bohatství. A to je prostě strašné. Cítím lásku k umění staré Číny, ale nesouhlasím s dnešním chováním Číny v Tibetu.

Byl znám jiný režim, popřípadě jak?

Bohudík pro mne to znát bylo. Kdekoliv jsem totiž byla v Číně, především sama v noci s vizitkou hotelu v kapse, tak jsem se tam cítila absolutně bezpečně. Nikdy se mi tam nic nestalo, ani mne nikdo nenapadl. Snad i proto, že kdyby někdo chtěl cizinci ublížit, bude krutě potrestán.

Proč stojí za vidění Zakázané město?

Naprosto ohromí návštěvníka svou úžasnou symetrií, řádem, barevností, velkolepostí. To na člověka chtě nechtě zapůsobí.

Jedním ze symbolů Čínské lidové republiky je Velká čínská zeď, zapůsobila na vás nějak?

Určitě zapůsobila, protože jsme tam byli sami a dlouhou dobu jsem vůbec nikoho z naší skupiny neviděla. Nezapomenu na zvláštní chvíli, kdy jsem z jedné strážní věže viděla, že na vrcholu druhé věže cvičí, až jakoby tančí, černě oděná postava. Ale než jsem k té věži došla, nikde nikdo nebyl. Silný zážitek, který byl okořeněn velkolepou stavbou v horách.

Jste pověstná tím, že na vašich cestách zažijete vždycky něco zajímavého, nečekaného. Co to bylo tentokrát?

Bylo toho strašně moc. Zmíním možná to, že se mi v Číně dvakrát podařilo málem se ztratit. Naštěstí mám velké štěstí. Chudák anděl strážný, ten má se mnou hrozně práce, ale je opravdu neúnavný. Napínavých věcí bylo ale více, jízda toboganem z Velké zdi, nebo například moje popůlnoční pojídání grilovaných chroustů v muslimské čtvrti, které mne s místními velmi sblížilo. Nemohl za to jen alkohol (směje se).

Jestli mohu říci, vrcholem cesty byl Tibet. Co ve vás tato země vyvolala a zanechala?

Do Tibetu jsem byla už strašně dávno zamilovaná. Nechci se žádného národa ani národnosti dotknout, ale ačkoliv jsem Tibeťanům nerozuměla, vyzařoval z nich klid, smíření, oni netouží po vlastní dokonalosti, ale po štěstí všech živých bytostí. Tohle jejich přání roznáší vítr na modlitebních praporcích i v roztáčených mlýncích do celého světa. Tohle všechno je zakořeněné v tibetském buddhismu. Přesto, že jsou už přes padesát let utlačovaní, stále pokorně chodí ke svým sochám, do klášterů a z toho mála co mají, přispívají na jejich obnovu. Tím, kdo může svět zachránit před uspěchaností a shonem i před přehnaným lpěním na hmotném, může být pro svou duchovnost právě Tibet.

Líbí se vám myšlenky buddhismu. Kdybyste porovnala Tibeťany a jejich vztah mezi sebou a Čechy, co nám chybí?

Rozdílů je mnoho. Nejzásadnější bude asi ten, že Tibeťané jsou soustředěni na vnitřní svět a svého ducha. Ne že by se nezajímali o ten vnější, ale je podřadnější. U nás je to obráceně. Zanedbáváme osobní a duševní život.

Dalajláma jednou pronesl: „Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Které místo byste ráda letos nebo v nejbližší době ráda spatřila a proč?

Doufám, že v létě se podívám do Afriky. Nejprve do Maroka, pak možná do Tanzanie, nebo někam ke gorilám. Záleží to ale určitě na financích.

Vracíte se na místa, kde jste už byla?

Zatím ne. Ráda bych, ale bylo by to hodně finančně náročné. Raději tedy někam jinam.

Co byste vzkázala nezkušeným cestovatelům, na co by se měli připravit, než někam vyrazí?

Vzkážu ráda. Připravit se, nejen tím, co si vezmu na sebe, ale prostudovat to, co bych měla vidět. To je hrozně důležité. Člověk, který je připravený a ví, co chce vidět, ten to neopomine. Jakmile je ale nepřipraven, polovinu z toho, co by vidět mohl, přehlédne.

Rozhovor vznikl ve spolupráci s MAXIMEM Strakonice.

Josef Němec

Oblíbené články

comments powered by Disqus