Investice k nezaplacení - Supertrenér mně naučil milovat fitness

Za poslední rok vlna zdravého životního stylu zesílila, mnohem více než kdy jindy. Po mém období záchvatého přejídaní během maturity, a o několik kilo a centimentrů navíc po celém těle jsem se rozhodla, že není jiné cesty, než vstoupit do světa zdravé a vyvážené stravy. Zjistila jsem si potřebné informace, prostudovala vše potřebné a s obavou, že selžu jsem do té cesty skočila rovnýma nohama. Žádné sladkosti, bílé pečivo, alkohol ani smažené. Schovala jsem váhu, která mě dováděla k šílenství a začala se poctivě měřit.

Centimetry šly dolů ze začátku velmi rychle a psychicky jsem se cítila velmi dobře. Nutně podotknout, že kromě 10 minutové cesty do školy jsem žádný jiný pohyb neprovozovala. Po Vánocích jsem se rozhodla svou cestu rozšířit a přidat i pohyb. Nejsem zastánce skupinových lekcí ani domácího cvičení. Jedinou přijatelnou možností bylo fitko. Sportem nedotčená jsem potřebovala pro začátek odborný dohled. Supertrenér Robert Humpál byl jasnou volbou, ačkoliv jsem na něj žádné osobní doporučení nedostala. Stačilo trochu hledání na internetu, skouknutí jeho videí na youtube a bylo jasno. Pak už jen stačilo zavolat, domluvit si tréninkové dny a vyhrabat ze skříně teplákovku.

Strašáci v hlavě

Vlna obav přišla podruhé. V hlavě se mi honilo spoustu otázek, od té zda mě cvičení bude vůbec bavit až po tu, jestli to fyzicky zvládnu. Pak začaly otázky střídat jasné scénaře o tom, jak ve mě každý pozná začátečnici, která si neumí ani správně nastavit stroj natož provádět správně nějaký cvik. V den první návštěvy fitness Pouzar jsem měla sto chutí vše zrušit a zůstat bábovkou navždy. Proto jsem si raději hned dopředu zaplatila měsíční pernamentku i tréninky. Na následující měsíc nebylo cesty zpět. Přece jen nejednalo se o stovku a peněz by mi bylo líto. Po hodině a půl ve fitku většina strášáků v mé hlavě zmizela. Při odchodu jsem se usmívala jak měsíček na hnoji a byla ráda za to, že jsem svou nejistotu překonala.

Začátky

Tréninkové dny s Robertem byly vždy v pondělí a ve středu. Při prvním tréninku jsem cvičila celé tělo. Robert mi postupně ukazoval všechny stroje, na kterých budu cvičit a jak se stroje správně nastavují. Zdůrazňoval mi, ať počítám první měsíc s trochu větší bolestí, když moje největší sportovní aktivita do té doby byla pouze kardio běh po obchodech. V úterý jsem cítila tlak na rukou a na zádech, ale nebylo to nic hrozného. Na středeční trénink jsem přišla celá vysmátá. Určitě bych nebyla tak v pohodě, kdybych tušila jaké budou následující dny. ,,Středa – nohy a zadek cvičit je třeba!" zahlásil Robert při mém příchodu. Tuto partii cvičím převážně s vlastní vahou a kettbely. Vážně jsem netušila, že naučit se dělat správně dřep bude taková věda. I po dvou měsících cvičení musím vynaložit dávku koncentrace, abych provedla cvik správně. Prvních pár dřepů udělám i dnes se špatnou technikou, než se správně nastavím atd. Nohám jsme tedy dali opravdu zabrat.

To, co následovalo další dny po té, jsem si nepředstavovala ani v těch nejtragičtějších představách. Bolest byla nesnesitelná. Posadit se na záchod, nebylo posadit se na záchod ale spíše to bylo něco, jako „podlomím si nohy a nějak se tam skácím“. S naprostou skepsí a frustrací jsem přišla na další trénink. Pomalu se slzami v očích jsem rezignovaně oznámila Robertovi, že na tohle asi fakt nemám. Naštěstí mě Robert hned vyhnal na eliptický trenažér a ujišťoval mě o tom, jak nohy během tréninku povolí. Také mi připomínal, že mě před bolestí varoval a ať vydržím.

Překonat bolest a radovat se z pokroků

Postupně jsem se tu bolest naučila mít ráda. Díky ní na sobě vnímám pokroky, které můžu pozorovat každý týden. Tělo se zpevňuje, sílí a nepředstavitelně mění. Ze začátku jsem cvičila s tří kilovými kettbely. Dnes cvičím i s desetikilovými. Leg press jsem cvičila první tréninky bez zátěže. Dnes si dám na leg press 25 kg s pocitem, že druhý den nebudu paralyzovaná. Když se na to dívám zpětně, nejraději bych se poplácala po rameni za to, že jsem tenkrát překonala strach i obavy a pustila se do toho.

Největší hnací motor byla právě bolest a s ní viditelné pokroky. Další motivací pro mě byl pohled do zrcadla. Tělo se mi měnilo opravdu každý týden, nejenom díky ubývajícím centrimetrům. Celkově má postava vypadala po měsíci jinak a já jí začala mít ráda. Proto jsem se rozhodla zaplatit si Roberta na další měsíc. Robert mi sestavil tréninkový plán, kde přidal další cviky, na které jsem už byla dostatečně silná a byla jistota, že si neublížím. Nechala jsem si zkouknout svůj dosavadní jídelníček a s radostí jsem poslechla radu ohledně přidání více bílkovin.

Investice k nezaplacení

Supetrenér byla má nejlepší investice. Ani chvíli jsem nezalitovala, že jsem si za peníze k Vánocům nekoupila dalších tisíc hadrů do skříně. Oblečení by mi sice schovalo nezpevněnou postavu a nějakou tu celulitidu, ale určitě bych se necítila tak jako teď. Naučila jsem se vnímat a poslouchat své tělo a to by mně nové šaty zcela jistě nenaučily. Nejenom, že jsem vyladila svůj jídelníček na špici, naučila se cvičit ale také jsem se paradoxně naučila relaxovat. Protože jak mi Robert neustále opakoval, bez regenerace by bylo celé cvičení k ničemu.

Roberta mohu doporučit všem vahájícím i těm, kteří mají chuť začít se sebou něco dělat. Je to profesionál s osobním přístupem. Pohodář, se kterým je sranda. Bývá ale opravdu nekompromisní. Fráze „už nemůžu“ pro něj neexistuje, pokud na Vás opravdu není vidět, že nemůžete.