logo

V jednom kupé s medvědem

V nedávné době se mi cestou na univerzitu stala příhoda, jaká nebývá u nás při cestě vlakem až tak neobvyklá. Potkala jsem divného člověka. Tento byl ale extrémně divný a chtěl si povídat.

Foto: Markéta Machová

Seděly jsme tři ženy různého věku v kupé vlaku na hlavním nádraží v Praze a náhle se odkudsi zjevil muž stáří asi třiceti let, protáhl se kolem dveří a sedl si s krkem nataženým k blondýně naproti mně.

„Ehm, slečno…“ Následovalo cosi již o dost méně srozumitelného o tom, že ji viděl už u vlaku, že má pěknou „kérku“ a jestli nemá drobné, protože dotyčný tu trčí už dva dny a potřebuje do Budějovic. To vše ze sebe dostával napůl zastřeným hlasem, jako kdyby mu ochably panty. Puch alkoholu ale z jeho stále otevřené kušny nevycházel, a tak jsem dospěla k názoru, že šlo pravděpodobně o nějaký zajímavý experiment s alkaloidy nebo opiáty.

Když se jal slečnu vyslýchat, co že to cvičí, že je tak „namakaná“ (poté, co nás všechny obešel dotazem, jestli nemáme vodu nebo jablko, kterých jsem shodou okolností měla na dně krosny asi tři kila), jsem mu k jisté útěše zmíněné slečny, která odmítala dál o čemkoli konverzovat, s přívětivým výrazem odvětila, že by to mohl zkusit vedle, kde si s ním určitě o dost raději popovídají. Chvíli to trvalo, ale po asi třetím ujištění se zvedl a brumlal: „Tak jo. Tak já jdu.“

„Tak tohle jsem ještě neviděla,“ dodala jsem uznale do ticha. „Já taky ne,“ odvětila blondýna s odporem. „S těma by se vůbec nemělo mluvit,“ namítala učitelsky paní vedle mě. „Nejlepší je vůbec neodpovídat a být zticha!“ „Mě moje maminka učila, že mám mluvit, ale velice rázně,“ opáčila jsem s úsměvem. „No, to né,“ kroutila skoro poděšeně hlavou, „to může být nebezpečné.“

Může, to ano. Tudíž její taktika nebyla, pravda, vůbec špatná. Alespoň lidi, kteří se baví provokováním ostatních, to obvykle spolehlivě odradí. Ostatně, napadlo mě vzápětí, je to jako když v lese potkáte medvěda. Máte asi dvě možnosti: lehnout si na zem a předstírat smrt, nebo se co nejvíc napřímit a řvát, co to dá. V prvním případě do vás medvěd párkrát dloubne a pak nechá být, protože jste pro něj zcela nezajímavý kus mršiny. V druhém případě se lekne a uteče. Nebo zkusí, co budete dělat, když se na zadní s řevem postaví pro změnu on.

První možnost se tedy skutečně jeví jako velice výhodná. Jenže co z toho budete mít? Poté, co málem umřete strachy, poté, co medvěda unudíte svou nečinností natolik, že se dá na odchod, vám zbude pouze nekonečná úleva. Váš holý život byl ušetřen! Pokud se ale postavíte zpříma a zmobilizujete všechny své síly k bojovému pokřiku (čímž riskujete odvetné kroky ze strany medvěda), tak v případě úspěchu získáte mnohem víc.

Pocit vítězství – hrdinného vítězství nad zbabělým medvědem, který se staženou zadnicí vzal kramle a uháněl jako o závod. Rázem budete postavou bájí a legend, nesmrtelní svými činy a s tak hřejivým, jiskřivým pocitem u srdce, že jste to dokázali. Pocitem, který vás zcela pohltí, protože jste se chrabře postavili té noční můře a vyhnali ji do pekel! Jednoduše něco úžasného.

Takže až příště budete ve vlaku s divnými lidmi, můžete si vybrat. Buď budete přikrčenou trpící ovcí chránící smrtelnou dušičku, nebo si užijete ten šílený adrenalin a vsadíte sami na sebe. A taková sázka, když vyhrajete, tak ta – a to vám garantuju – stojí sakra za to!

„Jedna z cesto-pisných povídek aneb psáno na cestách.“

Markéta Machová

Oblíbené články

comments powered by Disqus