logo

Písničkář z Krajinské: Poznávám se skrze své sny

Původně chtěl být manažerem, proto také tři roky studoval Ekonomickou fakultu JU. Tehdejší záměr ale vybledl a nyní se Honza Janda věnuje hudbě. Pokud občas zavítáte do Krajinské ulice, určitě jste ho už potkali – s kytarou a kloboukem před sebou na rohu u Komerční banky. Emoce, smysl, láska – to jsou tři pojmy, které mladého písničkáře vážou k hudbě. Jaká byla jeho cesta, proč úspěšně nezavršil studium a kdy se rozhodl, že se bude živit tím, co ho baví, na úkor rizika, že neuspěje?

Foto: Eliška Hirková

Jak ses dostal k hudbě?
Ne úplně příjemným způsobem. Začal jsem na ZŠ hrát na housle, naši mě do toho nutili. Cvičil jsem s odporem a po sedmi letech jsem se na to vykašlal. Teoreticky to jde i s tím odporem, ale nedokázal jsem se tomu věnovat dlouhodobě. I tak mi to ale něco dalo. Housle jsou taky strunný nástroj, takže prstoklad mi určitě pomohl.

Kdy jsi začal s kytarou?
V patnácti. Začal jsem trénovat s tátou, tehdy především skladby z Já, písničky. To mě ale taky brzy přestalo bavit, zůstal ve mně ještě odpor z houslí. Také jsme měli každý jinou představu. Vůbec jsem nechtěl zpívat.

Proč?
Styděl jsem se a myslel si, že to nejde. Nebyl v tom entuziasmus. Původně jsem totiž chtěl hrát na elektriku, braly mě spíš rockové písničky. Po čtrnácti dnech jsem se na to vykašlal, asi jako s těmi houslemi. Po roce jsem se ke kytaře vrátil a to přímo k rockovým songům. Začal jsem se učit hned těžší věci, třeba můj motivační song Smoke On The Water na jedné struně. A to tak, že jsem tu strunu přerval. Pak jsem asi po měsíci dostal elektroakustickou kytaru, na kterou jsem hrál až do loňského roku. Určitě mělo svůj smysl i to, co mi tehdy říkal táta, ale já jsem ho v té době neviděl. Protože jsem přeskočil některé základy, nacvičil jsem i chybné zlozvyky, které se, ještě teď odnaučuji.

Takže samouk. Jak dlouho ti trvalo, než si začal opravdu hrát?
Ten základ, než se dalo něco zahrát, mi zabral asi dva měsíce.

Kdy jsi hrál poprvé před lidmi?
Ve druháku na vejšce u ohně. Do té doby jsem hrál jenom na koleji a párkrát za mnou do desátého patra přišla z přízemí kolejná, ať se zklidním, že je to tam slyšet. Ve druháku jsem totiž účinkoval v metalové kapele, takže jsem trénoval nahlas. Taky jsem zkoušel trochu zpívat. Kámoši pořádali u kolejí grilovačky, byly velice oblíbené. Snažili se mě zlákat, že by se k ohni hodila kytara, ať to zkusím. Odpálil jsem si tam po dvou-třech hodinách hlas, sotva jsem skřehotal. Jsem hodně rád za to, že mě podpořili, dodalo mi to kuráž a říkal jsem si – něco na tom bude. Učil jsem se při zpěvu lépe dýchat, zapracoval jsem na technice, abych si nezničil hlasivky a zkoušel jsem to dál.

A kdy ses rozhodl, že zkusíš hrát a zpívat venku, na ulici?
V březnu 2013. Po škole jsem dělal různé brigády a práce a v době, kdy se to zlomilo, jsem pracoval ve fabrice. Tam vznikly i některé songy. Hodně mě to nutilo přemýšlet, co dál a pak přišel zlomový okamžik; den, kdy mě to tam opravdu hodně naštvalo. Ten týden jsem měl rozvrhnutou noční směnu od pondělí do pátku. Tehdy jsem se ještě věnoval volejbalu a v sobotu jsem měl mít zápas. A najednou mě šéf přehodil na jiné pracoviště a řekl: hele, ty tady budeš i v sobotu. V té chvíli jsem se rozhodl, že končím, a mám těch osm hodin na to, abych si rozmyslel, co budu dělat dál.

Takže to byla taková poslední kapka, aby se něco začalo dít jinak.
Přemýšlel jsem o tom už čtyři měsíce a tohle byl ten hybný impulz ke změně. Už dřív strašili, že mě vyhodí, tak jsem dal výpověď a rozhodl se, že hned příští týden od pondělí pojedu do Prahy a zkusím, jaké to tam je. Chtěl jsem jet na čtyři dny. V Praze mám ségru, u které jsem mohl přespat. Ani jsem jí neřekl, o co jde. Ráno jsem jí jen oznámil, že jdu vydělávat, a že jí to vysvětlím večer. Taky jsem si ještě chtěl zjistit, jak je to s vyhláškou – jestli se tam vůbec smí hrát.

A smí?
Ten den mi ještě kleknul počítač, také jsem se to nedozvěděl (smích). Po Praze se často mění vyhlášky, jeden rok se tam mohlo hrát, další rok ne, pak zase pouze na některých místech ano a na jiných ne, byl jsem z toho blázen. Tak jsem prostě vzal kytaru a vyrazil s tím, že to zjistím nějak po cestě. Šel jsem do infocentra u metra, tam vůbec nic nevěděli. Tak jsem se zeptal, jestli znají nějaké infocentrum, které by mi takové informace poskytlo.

Koukám, že jsi k tomu přistoupil zodpovědně…
No jasně, je normální, že z toho má člověk strach. Než aby mi napařili hned první den pokutu, tak jsem si chtěl radši zjistit, jak to tam chodí. Z infocentra mě poslali až na druhou stranu Prahy někam do Kobylis, tak jsem tam jel asi tři čtvrtě hodiny metrem, abych tam našel stejné infocentrum, kde mi řekli naprosto stejnou informaci. Poslali mě zase do jiného infocentra. Prý hrát můžu, ale vydělávat ne. Nakonec jsem radši zavolal kámošovi a zeptal se ho, kde viděl hrát pouliční muzikanty. Dojel jsem na to místo, potkal jsem nějakou cikánku, která po mě chtěla peníze, tak jsem jí řekl – dám vám nějaké peníze, když mi řeknete, kde se tady dá hrát. Poslala mě naproti ke kostelu, ono to šlo a takhle to začalo.

A jak to pokračovalo dál?
V Praze jsem hrál 6–8 hodin denně, což pro mě bylo dlouhodobě neudržitelné. Dal jsem to 3 dny, zjistil jsem, že to jde, nicméně ještě jsem na to nebyl dost psychicky připravený. Potom jsem pracoval asi 4 měsíce jako kurýr, jezdil jsem po jižních Čechách s dodávkou. Mimo jiné jsem rozvážel zásilky v Českém Krumlově, moc se mi tam líbilo a viděl jsem tam několikrát hrát buskery. Časem jsem dal výpověď a začal jezdit na kole do Krumlova. Začalo to, tuším koncem června 2013 a hrál jsem tam asi do konce října. Pak jsem se připravoval na konzervatoř, kde jsem na poprvé neuspěl, a vedle toho jsem chodil na brigády jako inventarizační pracovník. V únoru 2014 jsem začal hrát v Budějovicích, zpočátku na Lannovce, a postupně mě to přitáhlo do Krajinské. Od té doby jsem se do „normální“ práce nevrátil.

Musel jsi překonat něco v sobě, když jsi začal hrát na ulici?
Pořád se překonávám. Dalo by se říci, že tohle přichází s každým hraním. Částečně je v tom zvyk, ale vždycky je to o tom překonávání. Já to i kvůli tomu dělám. Přijde mi, že člověk žije naplno jedině tehdy, když se překonává. Když se držíš v klídku a nic tě nenutí se překonávat, tak to není ani pořádný život.

Myslíš si, že člověk může dělat jen to, co ho baví? Že má svobodnou volbu zvolit si pro sebe takový život?
Tohle je hodně těžká otázka. Záleží na tom, k čemu má předpoklady. Nejdůležitější je se poznat a zjistit, kde ty předpoklady jsou a jestli to třeba není jen iluze.

A jak jsi to poznal ty?
Já o tom ještě nejsem přesvědčený, jestli to tak opravdu je, jestli tohle je moje cesta na celý život. Třeba to takhle bude pět let a pak přijde zase něco nového. Po střední jsem si zase myslel, že ta správná vejška pro mě je ekonomka. Tam jsem taky nebyl úplně marnej, ale poslední rok jsem to dost pokazil.

Co se stalo?
Nedal jsem státnice. Poprvé to byly dva okruhy předmětů, pak na podzimní termín jeden – základy jakosti a kooperace v nákupu a prodeji. Takže specializační předměty mého oboru. Zas tak strašné to nebylo, mohl jsem se to naučit. Rok 2012 byl pro mě ale dost těžký. V tomhle směru jsem to neunesl. Najednou jsem v tom neviděl vůbec žádný smysl – proč to dělám, neměl jsem vůli se učit. Ani jsem neměl představu, co budu dělat, když tu školu dokončím. To, co už dlouho bylo někde zasunuté, najednou vyplavalo na povrch – byla to taková zkouška, jestli opravdu dělám něco, co skutečně chci. Ve druháku jsem četl knížku od Stevena Covey – 7 návyků vůdčích osobností, je to o 4. generaci plánování času. Bylo to hodně o sebepoznání a o zjištění, kam člověk směřuje a podle toho si plánovat čas, aby bylo možné dosáhnout svých cílů. Vycházel jsem z toho a jako hlavní roli pro sebe jsem viděl manažera. Tady ale vyvstává důležitá otázka – když za něčím směřuješ, je to skutečně tvoje touha, nebo touha rodičů a vlastního ega? Často si totiž stanovujeme takové cíle, které do nás vkládá okolí, ale uvnitř se odehrává něco jiného.

Takže původně bylo tvým cílem být manažer, proto ta ekonomka.
Neměl jsem jasnou představu, půl roku před maturitou jsem měnil maturitní předměty z biologie a chemie na matiku a základy společenských věd. Původně jsem totiž přemýšlel i o medicíně, byl jsem hodně zmatený. Pak jsem se rozhodl pro Budějovice i proto, že jsem tu měl kamarády a věděl jsem, že tu nebudu sám. Ekonomika je přeci jen lukrativní obor a věděl jsem, že se s tím neztratím.

Je dobré si stanovit záměry?
Určitě. Když víš, kam jdeš, cesta je vždycky snazší. Pak až v průběhu cesty zjistíš, jestli máš žebřík opřený o správnou zeď a jestli lezeš do baráku, do kterého chceš. Je důležité naplňovat si své sny. Vyrostl jsem ve městě, které je v údolí obklopeném kopci. Vždycky jsem toužil vidět krajinu, která je za těmi kopci, za horizontem. Představoval jsem si ji jako pohádkový svět. A když jsem tam byl a zjistil jsem, že je vlastně podobná, jako ta, kterou znám, naplnil jsem si svůj sen a poslalo mě to zase někam jinam. Je to také o zmapování reality, o poznání. Když se rozhoduješ na základě fantazie, tak to je OK, ale pak, až se dostaneš tam, kam jsi chtěl, můžeš zjistit, že to třeba není úplně ono. Když tedy dosahuješ těch svých cílů a tužeb, tak se tím vlastně taky poznáváš – skrz své sny.

Co plánuješ do blízké budoucnosti, jaký je teď tvůj záměr?
Koncem února plánuji cestu do zahraničí, nejdříve do Španělska do Valencie. Chci tam hrát. Samozřejmě stát se může cokoli, třeba to tam nepůjde a vrátím se za týden. Základní cíl je Valencie a jak se bude oteplovat, postupovat na sever. Přes Švýcarsko možná i do Anglie, do Švédska. Uvidím, kam mě to potáhne. Cestu budu volit průběžně. Vždycky záleží na tom, koho člověk potká.

Teď máš příjem jen z hraní?
Ano.

A jde to?
Jde.

Skvělé, držím palce. Co bys poradil někomu, kdo si chce realizovat sny a dělat to, co ho baví? Co je podstatné?
Prostě to zkusit. Najít v tom smysl. Prostě si za tím jít. Je ideální, když si předtím člověk něco zjistí, protože čím konkrétnější má představu, tím je to lepší.

Určitě s tím souvisí i strach.
Toho se člověk nikdy úplně nezbaví. Je lepší jít s tím strachem, vyzvat ho, kdo z vás bude silnější a vykročit do neznáma. Strach může být i velká hnací síla, velká energie, která nikdy nezmizí. Bez toho strachu by to byla nuda.

Chtěl bys ještě zodpovědět otázku, kterou jsem ti nepoložila?
Teď se hlásím na konzervatoř, v pondělí jsem dělal talentovky, takže cesta pokračuje. Když to vyjde, tak bych byl od září na konzervatoři a jelikož mám už střední za sebou, tak mi uznají všeobecné předměty a vytvořím si individuální plán. Nemusel bych tam být tak často a mohl se zároveň věnovat praxi, tedy hraní.

alt
Eliška Hirková

Oblíbené články

comments powered by Disqus