logo

Literární šleh s Jáchymem Topolem

Ve čtvrtek večer do takzvaně „intelektuálně ležérního“ klubu Horká vana na Literární šleh přišla skoro stovka lidí. Podle slov pořadatele rekordní počet. Literární šleh je akce, kterou pořádá SUD, tedy Studentské Univerzitní Divadlo. Hostem byl Jáchym Topol, jehož jméno si většina lidí spojí s undergroundem. Co o něm víme?

Foto: Tomáš Jarolím

V učebnici ze střední školy jsem o Jáchymovi našla následující:
“Jedna z nejvýraznějších osobností nové undergroundové doby. Je autorem realistických sbírek, jež jsou nejčastěji odrazem banálního a šedivého života během normalizace.” (Barevně zvýrazněno v rámci tehdejší přípravy na písemku.)

Po zjištění, že hostem Literárního šlehu v Horké vaně bude Jáchym Topol, jsem pátrala i v jiných pramenech, než je učebnice češtiny. U knížky s názvem Nemůžu se zastavit jsem nestačila žasnout. Jáchym zde vypráví svůj život od rychlošípáckých let na Malé straně přes bouřlivé mládí až po neméně zajímavé cestovatelské a reportérské období. Stihl toho hodně. V zuřivém vzdoru proti režimu vydával samizdatovou literaturu, pašoval z ciziny knihy, nejednou byl tlučen policií a už na střední škole ho každou chvíli poslali, jak se říká, do díry.

Studovat chtěl, ale oficiálně nemohl. A tak studoval. Navštěvoval tajné bytové semináře, kde se svobodně přednášela bohemistika a filosofie. Když se po telefonu s přáteli domlouval, že má vzít pálky na badminton, tak to znamenalo, že se bude probírat Platon. Maximální utajení.

Undergroundová léta a Revolver Revue

Jáchym neměl zrovna klidné mládí. A taky psal básně. V pražských putykách se potkával se svými protikomunistickými souputníky, rozmlouvali o literatuře a vyměňovali si své texty. Pak začal psát undergroundový časopis, který se jmenoval Jednou nohou. To bylo v roce 1985. Význam je jasný – jednou nohou v kriminále. Název se později přeměnil v Revolver Revue a ten je jako taková zvláštní relikvie předchozí doby dochován dodnes. Jáchymovi bylo tehdy něco přes dvacet.

S kruhem známých vydávali nejprve časopis se skromným záměrem, totiž vidět někde vytištěné své texty. Samozřejmě nelegálně. V té době si nikdo nedokázal představit vidět v knihkupectví svou knížku. Jáchym pašoval z Maďarska a Polska cyklostyly, přístroje na rozmnožování písemností. Do časopisu přispíval i Václav Havel.

Jak se vyhnout vojně aneb Pár měsíců v blázinci

Aby nemusel na vojnu, před lékařskou prohlídkou tři dny nespal, vypil litry kávy a vrcholným výkonem pak bylo to, když se „ve strachu před doktorem“ pomočil. Nakonec šel namísto na vojnu do blázince. Po pár měsících ho pustili s tím, že je gramotný a pohybuje se koordinovaně. Po blázinci si vyzkoušel různé profese – například pomocného zedníka, pekaře, kotelníka nebo stěhováka. Ve čtyři hodiny vstávat do kotelny, přes den fyzicky pracovat a po večerech dělat literaturu nezvládne každý. Jáchym to zvládl.

V době předlistopadových demonstrací byl v Americe. Poslal ho tam Václav Havel jako svého zástupce. 17. listopadu už ale seděl v redakci, s kolegy však demonstraci a hlášení v rádiu nebrali vážně. Že by byl s bolševiky konec? Možná za rok, ale teď určitě ne, mysleli si.

Založení Respektu a první román

Nejenže založil Revolver Revue, ale v roce 1990 byl také u samého vzniku časopisu Respekt. Hranice se otevřely, Jáchym pracoval jako reportér a cestoval po světě – napsal například reportáž z Íránu krátce po zemětřesení.

Jeho první oficiální dílo Miluji tě k zbláznění vyšlo v roce 1991 jako soubor básní, které do té doby mohly vycházet jen samizdatově. A pak začal regulérně psát a vydávat knížky. O rok později následovala další poezie V úterý bude válka. V roce 1994 vyšla první próza Výlet k nádražní hale, dále naturalistický román Sestra, který byl později zfilmován. Román Anděl z roku 1995 nese prvky z Jáchymova poblázincových let, kdy žil v domě pro sociálně slabé poblíž zastávky metra Anděl, doupěte feťáků.

Z knihy Trnová dívka z roku 1997 Jáchym na Literárním šlehu předčítal příběhy severoamerických indiánů. Žertovné, děsivé, hororové a bláznivé. K indiánskému kmenu má silný vztah, který si vybudoval na svých cestách po Americe. Svými texty, které boří mýty o čestných rudých bratrech, které známe z Vinnetoua, šokuje nejednoho čtenáře.

Jeho další díla jsou Noční práce, Kloktat dehet, Supermarket sovětských hrdinů a Chladnou zemí. Poslední kniha vyšla v roce 2009. V současnosti Jáchym pracuje v knihovně Václava Havla jako programový ředitel. Ctitelky ze Šlehu, pozor: je ženatý a má dvě dcery.

Literární šleh

Jak se tvořil rozhovor

Ten toho prožil tolik, suverén, říkala jsem si, když jsem se připravovala na rozhovor. Hlavně dávat pozor na to, co říkám. Ten si určitě nebude brát servítky. Co na srdci, to na jazyku. Počítala jsem i s tím, že uslyším: Co ty můžeš vědět, holka, jak se mě chceš ptát na dobu, kdy jsi ani nebyla na světě. Nevíš vůbec nic a mě to nebaví říkat pořád dokola… Myslet si něco takového byla ale hanebná chyba.

S Jáchymem Topolem jsme byli domluvení, že na místě budu dříve. Nedávala jsem ale velké šance tomu, že se mi ho podaří „ukořistit“ k rozhovoru. Pak s batohem na zádech vešel do místnosti a vzápětí oslovil jednu slečnu u dveří: „Vy jste Eliška? Vy jste z toho studentskýho časopisu?“ Mile mě překvapil jeho zájem.

„To tady jako není žádná normální hospoda?“

Protože na stole už jsem měla všechno připravené – otázky, diktafon, časopis i něco málo k pití, byla jsem trochu zaskočená, když Jáchym rozhodl: „Tady v žádným případě. Tady je moc velkej hluk.“ Zkusili jsme tedy vedlejší sál, kde už byli pořadatelé šlehu, ale jinak absolutní klid. „Tady to taky nejde, tady je moc velký ticho a lidi, tady se stydím mluvit. To tady jako není žádná úplně normální hospoda?“ Tak, a teď jsem nevěděla, co mám dělat. Měla jsem plán B, ale plán C nikoliv. „Tak – můžem zkusit něco jinýho,“ pípla jsem. „Řiďte to, někam mě zaveďte, vždyť to můžeme provést i venku, ne?“

A tak jsme šli ven a dál Českou ulicí podloubím s nejasným cílem. Mezitím jsem se dozvěděla, že Topol moc často do Budějovic nejezdí, ale když už se tu ocitne, tak rád. „Já to tu miluju. Hlavně ulice tady kolem tý Český. Má to tady úžasnou atmosféru.“

Rozhovor na lavičce v České

Usadili jsme se do podloubí České ulice v chladu počínající budějovické zimy. Zapnula jsem diktafon a byla trochu nervózní z toho, že za půl hodiny má být Jáchym Topol před obecenstvem a že těch dvacet otázek, na které se neodpovídá ano/ne, nestihneme.

Svého času žurnalista se nezapřel. Bylo zřejmé, že má za sebou nespočet rozhovorů, kdy dotazovaným nebyl on. Odpovídal pohotově, mile, upřímně a spontánně, vůbec nedával najevo spěch. Dokonce projevil zájem o náš časopis. “Ten si můžu nechat? Tak to si rád přečtu, až pojedu domů.”

Během neuvěřitelných patnácti minut vznikl díky Jáchymově sdílnosti rozhovor na tři stránky. Mluvil například o svých letech na gymnáziu, kdy ho nejednou zadržela tajná policie, o tom, jak se několikrát pokoušel studovat vysokou školu a také o temných stránkách novinařiny.

Milujeme ho k zbláznění

Samotný Literární šleh byl svižná a zábavná kulturní záležitost. Hovořil především o svých cestách po Americe a o setkání se severoamerickými indiány. V samém začátku upozornil, že bude číst asi hodinu a pak bude následovat diskuze, ale stále čtení oddaloval a pak přiznal, že ho odkládá vědomě, neboť se své texty číst stydí. Znát to ale opravdu nebylo a slovo “stydět se” mi ani k Jáchymovi nesedí.

alt Při pozdější besedě jsme se dozvěděli, že na čtvrteční akci přijel z Prahy autobusem. Auto ani řidičák nemá. „Kdysi se říkalo důchodu na hlavu řidičák. Ten jsem měl,“ pobavil spisovatel osazenstvo. Publikum bylo zdrženlivé, padlo jen pár otázek, ale ty stály za to. Jedna dívka prohlásila: „Do povinné četby k maturitě jsem si zvolila Vaší knihu Miluju tě k zbláznění. Jak to vnímáte, že se ve školách učí o vašich knihách?“ Nato se Jáchym zarazil a odvětil: „Cože, dobrovolně jste chtěla z tej knihy maturovat? No vy jste nějaká divná.“ Samozřejmě dodal, že ho zájem těší. Ke svým nejstarším tvorbám se ale příliš nehlásí. Jiná dívka chtěla vědět, která země ho nejvíce uchvátila. Jáchym se zeptal – a kam byste jela vy? „Třeba do Ameriky. S vámi…“ odpověděla stydlivě. Jáchym asi nemá o ctitelky mladší generace nouzi. Po dvou hodinách příjemného Šlehu nechyběla ani povídka na rozloučenou a bouřlivý nekončící potlesk.

Celý rozhovor s Jáchymem Topolem si přečtete v následujícím tištěném čísle, které vyjde 25. února (druhý týden letního semestru).

Eliška Hirková

Oblíbené články

comments powered by Disqus