logo

Exkurze s Přírodovědou na Papui Nové Guineji - část první

První část deníku studentky Přírodovědné fakulty JU Martiny Flégrové o jejím měsíčním pobytu uprostřed tropické džungle na vzdálené a divoké Papui Nové Guineji.

Foto: Arnošt Kudrna

Slovo úvodem

Protože se mi jako jedné z mála poštěstilo dostat se v rámci studia biologie na PřF JČU na kurz tropické ekologie do země-nezemě, alias na Papuu – Novou Guineu, přijde mi jako moje povinnost podělit se o můj deníček z cest a jako bonus přihazuji některé moje poznatky a slovníček. Všechno, co tu bude, berte prosím s rezervou, netvrdím, že jde o absolutní pravdu – jedná se jen o MOJE zážitky a zkušenosti, a vzhledem k tomu, že Papua je nádherná, rozmanitá země plná extrémů a rozličností, tak to, co jsem zažila já, nemusí nutně platit všude. Tak konec plků a příjemné počteníčko :)

Jak to začalo…

Někdy kolem Vánoc se na stránkách fakulty objevil “poutáček“ na kurz tropické ekologie, jehož náplní je exkurze do tropů a s ní spojená realizace vlastního miniprojektu. Hlavou mi problesklo, že po minulém létě stráveném v Brazílii by tohle bylo príma cestovatelské pokračování! A tak aniž bych dál dlouze přemýšlela (což ostatně obvykle stejně moc nedělám), odeslala jsem přihlášku. Mimochodem úplně tu samou, jakou jsem „čirou náhodou“ odevzdala jako domácí úkol na angličtině v rámci „application letter task“. K mému údivu jsem byla pozvána na pohovor v angličtině, který se konal, tuším, v únoru. Narozdíl od některých ostatních účastníků jsem na pohovor šla vyspalá, v dobré náladě a bez nervů, protože jsem si sice říkala, že by to byly fajn prázdniny, ale nedávala jsem si velké šance na úspěch,neboť jakožto prvák jsem měla dost „nedostatků“. K mému dalšímu obrovskému údivu jsem ale byla vybrána do TOP TEN alias do desítky šťastlivců, kteří se každé 2 roky mají šanci dostat na tento jedinečný kurz.

A tak začal koloběh příprav. Neustálé otázky na všechno, zdravotní přípravky (přičemž jediná rada, jak přežít hadí kousnutí v pralese, zněla: nenechte se kousnout), série očkování proti všemu a stále se zhoršující zprávy z Papui ohledně tamní kriminality. Takže dva měsíce před odletem, kdy z věznice v Madangu uteklo několik kanibalů v čele s Black Jesusem a došlo k několika hromadným znásilněním a únosům, už jsem byla řádně vystrašená a z domova jsem odjížděla s tím, že jsem se opravdu důkladně rozloučila se všemi, že o koně je postaráno a že jsem připravena zemřít.

Smířená jsem byla jak s malárií (i když jsme poctivě brali antimalarika), tak s dalšími nemocemi, i s pijavicemi, co sají bělmo, a i oblečení a elektroniku jsem brala jen takovou, aby mě v případě přepadení nemrzelo o ni přijít. Jen jsem se modlila, ať mě nikdo neznásilní, nezabije, neunese, ať mě neukope kasuár, ať nespadnu ze srázu a neuštkne mě jedovatý had. A je mi jasné, že v tuhle chvíli vypadám pro vás čtenáře jako největší máslo, ale kdo to nikdy nezažil, asi nepochopí…

Krátce o Papui

Papua Nová Guinea je ostrovní stát v Oceánii, kousek nad Austrálií. Hlavním městem je Port Moresby, další velká města jsou například Madang, Lae nebo Goroka. Papua má necelých 6 milionů obyvatel, což znamená hustotu osídlení 12 obyvatel na km čtvereční. Existuje zde kolem 700 domorodých jazyků, tzv. tok ples, jejichž území většinou pokrývá jednu až dvě vesnice.

alt Pláž v Nagadě

Univerzálním jazykem je takzvaný melanéský pidgin (neboli tok pisin – v překladu řeč ptáků), což je směs angličtiny a některých německých a domorodých výrazů s až dojemně jednoduchou gramatikou. V podstatě se dá říct, že kdo umí trochu anglicky a zvládne „obě“ gramatická pravidla, se domluví. Anglicky rozumí všichni gramotní, neboť školní výuka probíhá právě v angličtině. Hlavním náboženstvím je křesťanství, to se tu ale míchá s domorodými náboženstvími. Platí se zde kinami (1 kina je asi 8 korun), nebo tojami, což jsou „haléře“ (1 kina je 100 toja).

Papua je z velké části pokryta primárním deštným pralesem a také se zde nalézá mnoho činných sopek. Nejvyšší horou je Mount Wilhelm (4 507 m).

A teď už deník

Všechny moje zážitky, strasti i radosti, den po dni přesně tak, jak byly prožity…

1.7.2013 – Odjezd z Prahy

Po dlouhém a těžkém loučení s rodiči, kamarády, kobylou a s přítelem jsem spolu se spolužačkou Norou na cestě do Prahy, odkud pojedeme vlakem do Maďarska na letiště. Zatím si vůbec neumím představit, co mě čeká, ale mám hrozný strach.

2.7. – Budapešť, Maďarsko

Jedeme lůžkovým vozem do Maďarska. Večer jsme vypili nějaké víno, díky kterému jsem se vyspala celkem v klidu. Jinak jsem ale pořád dost nervózní. V Budapešti jsme museli najít cestu na letiště – jeli jsme autobusem i metrem. Cestou jsme se pořád někde zapomínali a ztráceli a nakonec jsme na zastávce nechali mikroskop, takže se pro něj Arnošt musel vracet. Po pár hodinách strávených na letišti jsme odletěli s Air Qatar do Dohy.

3.7. – Doha, Katar

Všechno cestování se mi slévá dohromady. Vzala jsem si kinedril, protože nejsem úplně fanda do létání, a tak pospávám, jsem unavená, na letišti si lehám, kde mě zrovna napadne – podlaha nepodlaha – a snažím se jen nebýt nepříjemná a sníst, co mi letušky podstrčí, i když mám zrovna půlnoc. Ten časový posun je ubíjející.

4.7. – Manila, Filipíny

Náš let do Port Moresby byl odložen kvůli závadě na letadle. Nejdřív jsme byli normálně vpuštěni do letadla, kde jsme hodinu seděli, a následně nás zase vyhnali ven. Pak nás pustili do čekacího salónku, kde jsme strávili asi další tři hodiny jedením dýňové polévky, která byla zadarmo, a pospáváním. Poté nám konečně oznámili, že let se o den odsouvá a že dostaneme hotel (MIDAS), který samozřejmě zaplatí letecká společnost (Air Niugini).

Na hotel jsme se dostali ve tři ráno, ale nestačili jsme se divit – byl fantastický! Každý jsme dostali svůj obrovský luxusní pokoj se dvěma postelemi. Nakonec jsme se s Norou sestěhovaly k sobě, pomalu bychom se tam samy bály. A pak jsme šli na „večeři“. Takové hory jídla jsem v životě neviděla! Naprosto precizní fine dine, bylo tam vše od předkrmů, přes maso, až po výborné dezerty. No prostě jsme z toho byli všichni vyvalení a cpali jsme se a cpali, až nakonec Káča prohlásila, že posledních 15 chodů bylo možná zbytečných.

Po snídani jsme se odvalili na procházku po Manile. Všude je bordel, smrad a špína a jezdí tady srandovní barevné autobusy. Na tržnici visí syrové maso ve 40 stupních a smrdí. Nakonec jsme si koupili nějaké ovoce na trhu a vrátili se do hotelu. Ve dveřích hotelu stojí vychrtlá Filipínka ve zlatých šatičkách a jediná její práce je zdravit, nebo lépe řečeno lákat bohaté pány do kasina. Inu, zřejmě se tu nestravuje.

Večer jsme konečně odletěli do Port Moresby.

alt Nagada – místní domky

5.7. – První den na PNG

Konečně jsme v Madangu! Pás na zavazadla tvoří dřevěné prkno. Do Binatang research center ve vesnici Nagada nás odvezl Vojta a jeho Papuánci v džípech se zamřížovanými okny. V Nagadě (jak budu obecně nazývat náš „domov“ nebo základní stanici) je to překrásné. Stanice je hned u moře, pod ní je korálový útes a miniplážička. Je tady sprcha, sice jen se studenou vodou, ale stejně, a dokonce splachovací záchod a WiFi. Prostě pohoda. Venku je voliéra a té vévodí obrovská zoborožčí samička (kokomo), která občas pobíhá i na volno a já z ní mám zatím celkem respekt.

Vesnice Nagada na mě jinak působí spíš jako chatová oblast – všechny domečky jsou kvůli horku „na chůdách“ a jsou tak nějak různě rozsety po okolí (později jsem zjistila, že takhle vypadá i spousta jiných vesnic). Všude pobíhají polonahé děti, prasata, všude je spousta banánových zahrádek a vysoké kokosové palmy. Stanice je oplocená vysokým ostnatým drátem, aby sem místní nelezli, protože se tady hodně krade. O tom se Lucka posléze hned přesvědčila. Když jsme byli pod stanicí šnorchlovat, nechala na plážičce potápěčské brýle asi na minutku bez dozoru a byly rázem ty tam. Jinak bylo ale šnorchlování úžasné – všude spoustu barevných rybek, korály, hvězdice… prostě super. K večeři bylo kuře s batáty, vařenými banány a rýže.

Spát jsme šli unavení a spali jsme jak špalci.

6.7. – Cesta na stanici v pralese

alt Fastfood ala Papua v Madangu

Sbalili jsme věci, co potřebujeme do pralesa, a vyrazili jsme džípy vstříc dobrodružství. Cestou jsme se stavili na tržišti v Madangu. Byl to pro mě zážitek – všude Papuánci a Papuánky, sedící na dekách, před sebou rozprostřených pár kousků ovoce, zeleniny nebo brambor či betele, od kterého mají všichni strašlivě červené zuby, a všichni si nás prohlížejí jako úžasnou atrakci, protože bílý muž je tu celkem vzácnost. Moc jsme se ale nezdržovali, koupili pár mučenek a zase vyrazili na cestu. Asfaltka brzy za Madangem skončila a my jsme se vydali prašnou silnicí na tří hodinovou cestu, která byla čím dál tím horší (ke konci už to byly jen vyjeté koleje v bahně). Džíp skákal nahoru a dolu, ale řidič to stejně pořád krosil minimálně 80km/h a to i přes mosty, které nemají žádná svodidla.

Zastavili jsme se ještě ve vesnici Wanang, což bylo naše první setkání s domorodci. Jsou příjemní, ale na jejich červené zuby obarvené rozžvýkaným betelem si člověk musí zvyknout. Pokud tedy ovšem nějaké zuby mají. Vyfotili jsme se s nimi, Vojta s nimi něco domlouval a pak jsme popojeli až na konec „silnice“. Tady jsme předali naše krosny papuánským nosičům, což byly ve většině případů ženy a děti. (Dostanou za to sice zaplaceno, ale stejně mi bylo trapně, když jsem viděla 40 kilovou Papuánku cupkat bosky s mojí krosnou a ještě s něčím baťohem bez sebemenších obtíží.) Jinak pochod pralesem trval asi čtyři hodiny. U všeho jsme se zastavovali, všechno fotili… Prales je úžasný! Asi dvakrát jsme přebrodili potůček. Terén je dost kopcovitý – a kluzký, protože vše pokrývá bahno. Vzduch je hrozně vlhký a teplý.

alt S dětmi ve Wanangu

Pralesní stanice se jmenuje Wanang 3 (protože leží na území vesničky Wanang) a v její blízkosti teče potok Wanang a Digitam. Od obou říček stoupá šílený krpál s vytesanými schody, kde se člověk, alespoň bílý člověk, pořádně zpotí. Stanice je tedy umístěná na kopci a skládá se ze tří domků na „chůdách“ – v jednom spí holky, v druhém kluci a třetí je laborka. Pod klučičím domkem je jídelna a kuchyně. Je tu spoustu barelů na dešťovou vodu, kterou pijeme a i se s ní myjeme a splachujeme. Je tu jediná sprcha a jediný záchod. Ani jedno ale nefunguje, takže sebou vždy nosíme v kýblích vodu. Situace se i přesto zdá být dobrá. Signál chytáme jak kdy, ale na odeslání SMS to stačí. Všichni spíme pod moskytiérami, což se mi hrozně líbí, protože to vypadá jako postel s nebesy.

Vím, že na jídlo bych si neměla stěžovat, ale sním opravdu jen tolik, abych neumřela hlady, protože vařené banány, rýže a kuřecí sušenky se mi pomalu začínají kroutit v puse (to brzo!). Bohužel ten dojem nás cizinců, že v pralese je pořád dostatek čerstvého ovoce, není vůbec pravdivý.

7.7. – Seznamování s pralesem

Ráno jsme šli s Kryštofem (dělá tady doktorát a bude tu půl roku) vysvobodit ptáky z jeho sítí. Chytili jsme ledňáčka, papouška a pak ještě jednoho, kterého jsem dostala do ruky a který je příbuzný unikátního jedovatého ptáka (jméno jsem bohužel zapomněla). Všechny jsme chvilku potrápili, Kryštof si je zvážil a zapsal a pak jsme je pustili.

Dál jsme šli líčit pasti na savce. Jako návnadu jsme použili batáty s burákovým máslem a banány a pastičky (živochytky) jsme rozmístili po 20 metrech podél stezky. Zítra uvidíme, co se chytí. Pak jsme se šli spolu koupat do řeky a po vyšlapání úmorných schodů ke stanici, jsme si dali oběd.

Po obědě jsme s Papuánci skládali past na hmyz, kterou jsme chtěli použít v koruně stromu, takže jsme museli vystřelit bilumové lanko katapultem nahoru a pak kladkou past vytáhnout vzhůru a umístit. Střílení katapultem byla docela sranda. Večer byla přednáška o ptácích a botanika.

8.7. – Týden pryč z domova

Ráno jsme šli obejít “50 hectar plot“, což je Vojtův dlouhodobý projekt. Jde o 50 hektarové území, na kterém je označen a změřen každý (!!!) strom o průměru kmene 1 cm a více (takže prostě stovky tisíců stromů). U těch se sleduje, jak rychle rostou, jestli přežijí, co roste v okolí čeho… Prostě spousty a spousty ekologických dat a složitá databáze. Jen pro zajímavost, Vojta říkal, že trvalo několik let označit všechny stromy a že na to spotřebovali 300 kilo hliněných štítků. A samozřejmě že “50 hectare plot“ není na rovince, ale na pořádných svazích, aby to bylo zábavnější.

alt Tropičtí motýli

Jinak je ale prales nádherný a pořád se ho nemůžu nabažit. Co strom, to jiná “rodina“. Nepotkáš dva stejné druhy vedle sebe, všude spousta hmyzu a ptáků, barevné květy a liány fascinujících tvarů a občas ti nad hlavou s hlasitým mácháním křídel přelétne zoborožec (papuánsky kokomo).

Odpoledne pršelo, tak jsme měli volno. A k obědu byly – světe div se – koblížky! Aneb po suché rýži, taru, banánech a čínské polívce s lunchmeatem, drze vydávané za hlavní chod, konečně něco stravitelného! K večeru jsme vybrali pasti na hmyz ze včera, setřídili nalezené kousky a večer už potmě jsme šli k řece chytat žáby.

No musím se přiznat, že jsem měla docela strach, protože, jak nám již bylo řečeno, koho v noci kousne had, má jedinou možnost a to přečkat do rána, než si pro něj přiletí vrtulník. A vzhledem k tomu, že jed místních hadů účinkuje do několika hodin, tak bych měla asi jen dostatek času na to napsat závěť. Naštěstí byly mé obavy zbytečné. Hada jsme sice potkali, ale nikdo na něj nešlápl, poněvadž byl na stromě. Ale i tak jsem si tenhle den odškrtla z kalendáře docela ráda.

9.7. – Čtvrtina pobytu za námi

K ránu nám Melie, místní odborník na savce, přinesl úlovky z nastražených pastí: roztomilého bandikuta (místní vačnatec) a krysu – oba mladé samečky. Změřili jsme jim pacičky, zvážili jsme je, Melie nám ukazoval, jak se to správně dělá, a pak jsme je pustili zpátky do lesa. Potom jsme šli na botanickou procházku po sekundárním pralese, kde jsme našli nezralý plod chlebovníku, co nám výborně posloužil jako masážní strojek.

Pak jsme se koupali v řece. Koupeme se tu spolu jen bílí, Papuánci se koupou zvlášť a nejlépe nad proudem, protože kdyby se koupali s ženami nebo v proudu pod nimi, tak by přišli o mužnou sílu (na toto téma padlo mnoho fórků).

alt Light-trapping v pralese

Po nepoživatelném obědě byly nějaké přednášky, pak hygiena za křovím hezky všichni z jednoho kýble (nebudu to tady rozvádět – ti, co se účastnili, vědí proč) a večer jsme dělali light-trapping kousek od stanice. (Pro neznalé je to v podstatě chytání hmyzu, hlavně můr, na světlo. Natáhne se prostěradlo a na to se svítí.) Můr přilétlo nepočítaně, tak jsme si každý pořídili nějaké symbionty dle vkusu. Některé můry jsou opravdu výstavní kousky.

10.7. – Vymýšlení projektu

Protože nedílnou součástí kurzu bylo vytvořit vlastní projekt v pralese, utvořila jsem tým s papuánskými studenty Jimmym a Cornelií (podmínkou bylo, že každý tým bude mít jednoho Čecha a dva Papuánce) a rozhodli jsme se, že se budeme věnovat mravencům, a to konkrétně jejich druhovému rozdělení napříč stromovými patry na druhu stromu Aglaia rimmosa. Pracovat budeme v “50 plotu“ a jako návnadu budeme používat tuňákovou konzervu. (Juchů, třeba jich míň zbude na oběd do nudlí.) Když jsme projekt vymysleli a ten prošel schválením přes Vojtu a Šuspu, šly jsme s Eliškou dolů k řece vyprat si oblečení. Samozřejmě jsme se ztratily, i když jen „trošku“, a cestou domů jsem chytila dvě pijavice, naštěstí jen na nohy.

K obědu byly koblížky, tak jsem si jich pár schovala i na večeři, neboť jsem správně vytušila, že opět nebude k jídlu. Aby mi je do té doby nikdo nesežral, posadila jsem je na polštář. (Takže tam teď trůní jako “saint koblih“:D) Večer jsem se umyla v kýbli (mýdlem! – poprvé od hotelu Midas), jinak se koupu v řece. A co se týče zdraví, tak se pořád cpu antimalariky. Naštěstí zatím nepociťuju žádné vedlejší účinky, jen se mi strašně zkazila pleť z toho vlhka, tak snad to přejde.

alt Pralesní stanice

11.7. – První den projektů

Celý den běháme po lese s katapultem, rozmotáváme a zase smotáváme “bilum string“ (bilumové lano), zavazujeme a rozvazujeme pastičky na mravence, patláme na ně tuňáka, který v tom vedru odporně smrdí, měříme čas a vzdálenosti, sbíráme mravence do vialek s lihem (krásná smrt, zemřít v lihu a darovat tělo vědě) a hlavně se neustále plahočíme nahoru a dolů z kopce do kopce, tam a zpátky. V pralese jsme zůstali i přes oběd, jedli jsme jen pár kuřecích sušenek (hnus) a domů jsme se vrátili až v půl páté, stahaní jak koně. Chvilku jsem si zdřímla (byla sem opravdu grogy) a večer jsme v laborce třídili mravence, které jsme sesbírali.

Jimmy naštěstí dělá na mravence magisterku, takže je bezpečně pozná a ještě k tomu je neuvěřitelně aktivní. Všude vyběhne, všechno nosí a ještě se usmívá a vtipkuje – díky bohu za něj. Cornelia je zase pečlivá, usměvavá a hodná, takže s mým týmem jsem zatím docela spokojená. A teď už jdu spát, protože začínám mít hlad a jediné, co je k snědku, jsou biskety, a to vážně radši zaspím.

12.7. – Den, kdy se vrací domů ségra

Dnes se mi po roce vrací domů z Brazílie sestra. Vzpomněla jsem si na ni a začalo se mi stýskat, i když jsem tu na nějaké přemýšlení neměla příliš čas. Zase trávíme celý den v pralese – Jimmy leze po stromech jak veverka, protože co chvíli se nám provázky zaseknou v korunách. Každopádně zase ta samá dřina – lezení do krpálů, odporný tuňák a ke konci i šílený slejvák. (Už vím, proč se tomu říká DEŠTNÝ prales.) Večer zase určujeme v laborce mravence a třídíme je, umýváme pasti od tuňáka (do konce života ho už nechci ani cítit a stejně tak vařený banán a rejži s batáty). Mám v puse tři afty, takže skoro nemůžu jíst (díky bohu :D), a jsem strašně unavená, takže jdu spát.

13.7. – Projekt

Jako předchozí dva dny – kopce, kopce, kopce, vedro, mravenci, prodírání houštím. Rozsekla jsem si ruku o jakousi zákeřnou rostlinku, kterou znám z domova jako milou pokojovku (zdání klame), a našli jsme taboní hnízdo – je obrovské! Jinak není o čem vyprávět. Večer jsme zase třídili a spát chodím unavená a probouzím se s pocitem, že mě v noci někdo intenzivně mlátil.

14.7. – Předposlední den projektu a křuplý kotník

Les. Čekám spolu s Papuánskými studenty Jimmym a Cornelií, než budeme moct vybrat pasti na mravence.

Jimmy pouští ze svého netbooku Metallicu, brouká si a vypráví, jak se jednou opil a nechal si udělat tetování. Cornelii se zase líbí moje kérka a já jí vyprávím, jak se běloši na sluníčku spalujou, pak se loupou a k čemu že slouží ty opalovací krémy. Oba se tomu smějí a strašně se tomu diví. Taky jim vyprávím, jak se musí v zimě odklízet sníh, aby mohlo projet auto, a oni se řehtají a říkají: „Tam bych nepřežil ani hodinu, zlatá Papua…“ No vida, každý to vidí jinak. Co se týče projektu, tak máme za sebou předposlední den, a nebýt Jimmyho, který všude vyleze a nosí bágl s věcmi, byly bychom tu s Cornelií nejspíš bídně zahynuly a ještě k tomu bez dat.

alt Zachránce Jimmy

Nicméně při sundávání posledních pastiček začal šílený slejvák, padaly větve a bouřilo, tak jsme rychle uklidili vybavení a chvátali domů ke stanici. Bohužel jsme byli ale na úplně opačné straně “50 plotu“, takže jsme to měli pěkně daleko. Při slézání do koryta potůčku mi na kluzkém kameni podjely nohy a já přistála nosem přímo v potoce. To by ještě bylo dobré, kdybych neslyšela hlasité křupnutí ve svém kotníku. V tu chvíli se mi zamotala hlava, začalo mi hučet v uších a chvíli jsem vůbec nevnímala, co mi Papuánci říkají. Zvedali mě a pomáhali mi stát. Byla jsem hrozně vyděšená, při představě, jak se šourám domů pralesem v tom lijáku, se mi dělalo zle. Ale zlatej Jimmy mě podpíral, podával mi ruce, odhrnoval větve a za tři čtvrtě hodiny jsem se opravdu došourala domů. Cesta se ale zdála nekonečná. Vnímala jsem jenom neutuchající déšť, ostrou bolest v noze a Jimmyho černé ruce, které mi pomáhaly. Doma jsem se převlékla do suchého, Káča mi obvázala nohu stahovákem a Šuspa mi ji dokonce přišel pofoukat. Zítra se holt hodím marod.

15.7. – Nemocenská

Vzbudila jsem se dost brzo. Nevím, jestli to bylo tím, že opět jela na plný pecky papuánská diskotéka od čtyř od rána, tím, že jsem slyšela naší kuchařku Dolly hlasitě se chechtat, a nebo tím, že mě pekelně bolela moje nemocná noha, každopádně sem se moc nevyspala. Jimmy odešel do lesa sám. Ještě že už je dneska poslední den projektu, tak snad to zvládne. Já se belhám po stanici a užívám si vtípků od ostatních. Oficiálně sem překřtěna na „pajdu“ a jen čekám, až někdo přiběhne s pilkou a pokusí se mi amputovat nohu u nejbližšího většího kloubu, rozuměj kolene.

Večer jsme seděli v kuchyňce, Kuba hrál na kytaru, my jsme zpívali a pak hrál na kytaru i místní Bob Marley nějaké papuánské songy. Tak to bylo moc fajn.

16.7. – Konec projektů

Trošku jsem si přispala a pak jsem „šla“, pokud se u mě dalo mluvit o chůzi, pomoct Jimmymu a Cornelii třídit mravence z předchozího dne. K obědu byla místní imitace hranolek, koblihy a smažené banány (kuchařka Dolly se fakt vytáhla!), tak jsem se nacpala, co to šlo, protože k večeři již byl standartní kekel. Při pohledu na můj poloprázdný talíř s večeří Vojtíšek ironicky pronesl, že se tvářím, jak kdybych týden nic nejedla, a já opáčila tím, že je to, jak kdybych týden nejedla nic jiného. Musím se ale přiznat, že narozdíl ode mě si nikdo na jídlo moc nestěžoval, a někteří dokonce chválili, takže asi spíš budu rozmazlená.

Odpoledne šli ostatní k řece, ale já si na ten krpál se svou nohou ještě netroufám, tak jsem zůstala doma. Jinak co se týče atmosféry na kurzu, někteří si stěžovali na ponorkovou nemoc, ale pokud mám mluvit za sebe, zatím mě vůbec nikdo neštve a všichni mi přijdou moc fajn, snad mi to vydrží.

Večer měl Šuspa přednášku o Čechách a Evropě, a to se Papuáncům moc líbilo. Pořád výskali, mlaskali údivem a na něco se ptali. Nakonec jsme dlouho do noci seděli na balkoně u laborky, kecali a smáli se a bylo to príma.

17.7. – Poslední den v pralese

Noha mě sice pořád bolí, ale už jsem nevydržela válet se pořád na stanici a rozhodla jsem se dopajdat k řece. U říčky jsme seděli asi hodinku, koupali jsme se, házeli si s míčem a vyprávěli si veselé biologické historky. Potom mi Arnošt udělal nějaké fotky na svojí zrcadlovku a musím říct, že se vyvedly. Doma jsme ještě udělali pár fotek našich týmů, navečeřeli se, sbalili si a zítra nás čeká celodenní pochod pralesem zpátky. Snad se na mě nebude muset moc čekat. Z pralesa odjíždím s hodně smíšenými pocity – na jednu stranu úleva, že se mi nic nestalo, přeci jen teď už mi bude hrozit nebezpečí jen od lidí, ale na druhou stranu nechávám tady nejroztodivnějších, nejzvláštnějších a nejplnějších deset dní svého života a kousek svého srdce a taky malou naději, že se sem třeba ještě někdy podívám. A pak taky zážitky s lidmi, kteří mi budou moc chybět. Prostě jsem měla obrovské štěstí, že jsem sem mohla jet.

Večer jsme ještě dělali “light-trapping“: kromě hromady můr jsme s Káčou chytily ještě kobylky, které jsme pojmenovali René a Rudolf. Káča prohlásila, že René se jí líbí víc, ale to je nejspíš tím, že už k němu má vztah. Zábava s kobylkami nám vydržela skoro na hodinu.

Konec první části

Dobrodružství v žádném případě nekončí. Nezapomeňte si přečíst i druhou část Papuánského deníčku – najdete ji ZDE!

Martina Flégrová

Oblíbené články

comments powered by Disqus