logo

Exkurze s Přírodovědou na Papui Nové Guineji - část druhá

Druhá část deníku z Papui od Martiny Flégrové. Co dalšího se ještě přihodilo v pralese a nejen to...

Foto: Arnošt Kudrna

Stručné připomenutí

Martina přežila nejen cestu, ale i pobyt v pralese. Spolu se svými novými kolegy Jimmym a Cornelií se dala do vypracování vlastního projektu, v rámci kterého si zranila kotník. Spolu se snahou se vyléčit marně bojuje s přidělovanou stravou. To hlavní ji ale teprve čeká – výstup na Mount Wilhelm, návštěva sopky Manam, ale také konečně zasloužený odpočinek v krásné přírodě…

Druhá část deníku

18.7. – Spaní ve Wanangu

Ráno jsme se vydali na úmorný pochod pralesem. Po čtyřech hodinách ťapání a sundávání pijavic (nejvýše zakousnutou jsem si sundala až z krku!) jsme došli na silnici, po které jsme šli další tři hodinky pěšky do Wanangu, kde jsme měli spát. Noha mě bolela a bylo šílené vedro. Vesnička Wanang je roztahaná po celém údolí a vypadá opravdu jako z dokumentů o rozvojových zemích. Ženy v barevných sukních tahají bilumy (barevné ručně pletené tašky, do kterých se dává všechno včetně kojenců) a všichni chodí s mačetou (bush knife), se kterou osekávají “zahrádky“, což je ve Wanangu téměř výhradní způsob obživy.

alt Eliška s nefalšovaným papuánským bilumem

Na baráčcích na vysokých nožkách jsou věšáčky, na kterých visí bilumy a v nich spící děcka. Ženy musí mít zahalená stehna a nesmí vyndavat věci z kapes (proto mají všichni bilum). Žena je totiž obecně považována za něco nečistého a méněcenného a oblast rozkroku je považována snad za odpornou. Věci z kapes jsou tudíž této oblasti nebezpečně blízko. Taktéž je ženám zakázáno překračovat jídlo nebo ohniště, tím by se znečistilo, a koupat se společně s muži nebo nad proudem od mužů. Pokud si to muž přeje, může mu jeho vlastní žena vyprat nebo uvařit, ale většina z nich to nehodlá riskovat, a tak si perou sami (podle toho taky vypadají). V době menstruace žena zůstává doma a radši vůbec nevychází.

Papuánci se sice hlásí ke křesťanství, přesto mají ale bohatší jedinci dvě a více žen. Za ty se draze platí – každá nevěsta je vykupována několika prasaty, kasuárem a mnoha kinami (místní měna,1 kina = cca 8 Kč). Jsou pak sice považování za “bosse“, ale stojí je to spoustu peněz, neboť každá žena musí mít svůj domek, a navíc ještě musí mít muž svůj domek pro sebe (muži se svými ženami moc nebydlí). Jak proboha ti nebozí lidé souloží, je mi záhadou.

Všeobecně se tu hodně věří na čarodějnictví a postihne-li někoho nemoc za nějakých neobvyklých okolností, vždy je na vině „sanguma“ – zlý čaroděj. Což může být v podstatě kdokoliv, častěji však žena, která buď závidí, nebo vám nepřeje nic dobrého. Aby vás mohla očarovat, potřebuje buď vaše vlasy, nehty nebo sliny. Takže očarovat někoho na dálku nejde. Taktéž jsou z kola ven běloši, kteří na čarodějnictví nevěří, a proto na ně nefunguje. Jinak ale může být tajný sanguma skoro kdokoliv – a tenhle kdokoliv může být stejně tak lehce upálen, podaří-li se člověku, co má na něj podezření, přesvědčit zbytek kmene o jeho záškodnictví. Papuánská legislativa sice nedávno upalování za čarodějnictví zakázala, stejně jako čarodějnictví samotné, ale to ještě opravdu nic neznamená. Abych to shrnula, sanguma je příčinou veškerých úmrtí ve vesnici a je třeba se před ním mít na pozoru, moc nevyčnívat a nosit ochranné amulety.

alt Ženy na Papui

Cestou po vesnici nám vesničané ukazují v ohrádce zavřeného kasuára – muruk. Je v ohrádce, protože kdysi ukopal chlapečka, co ho tahal za ocásek. Teďka se vykrmuje a za pár let z něj budou nejspíš místní obdoba KFC. Všude pobíhá hrozně moc vyhublých zablešených psů a Papuánci po nich hážou boty nebo cokoliv, co je zrovna po ruce.

Ubytovali nás v chýši, kde byly čtyři matrace (polehali jsme si na ně po dvou a stejně na někoho nezbylo). Mýt nádobí i sebe chodíme do řeky a wanangští dokonce speciálně kvůli nám vykopali nový záchod, takže jsme měli čest pokřtít novou „srací díru“.

Odpoledne jsme všichni měli poprvé tu čest zažvýkat si betel – buai. Betelový oříšek se rozlouskne a světle oranžová dužina se rozžvýká. Je odporně hořká a přebytečná šťáva z ní se musí vyplivnout. Zbylá dužina se nechá v puse. Pak se veme mustard – jehněda z pepřovníku, ta se obalí v nehašeném vápně a přikousne se k dužině. Celá směs se důkladně rozžvýká, zčervená a začne příjemně vonět. Žvýká se tak dlouho, dokud pouští šťávu a přebytečné tekutiny se odplivují – proto je všude po Papui tolik červených skvrn na chodníku, co vypadají jako krev, ale ve skutečnosti jsou to plivance od betele. Jak prohlásil Vojtíšek, každá droga je ze začátku hnusná, takže nejdřív jsme kroutili pusami, jakože tohle už ne, a nakonec jsme vesele žvýkali všichni až do konce pobytu a můžu říct, že betel mi doma v ČR docela chybí. Jinak pocity nenavozuje nějaké extra zvláštní, mírně znecitliví ústa, možná se ze začátku zamotá hlava, ale hlavně povzbudí (jako cigarety).

alt Kasuár ve Wanangu

Ještě k těm cigaretám – tradičně se balí brus – tabákový list – do novin, ale i komerčně vyrobené cigarety mívají potisk novinového vzoru jednoduše proto, že jsou na to Papuánci zvyklí.

K večeři Papuánci speciálně pro nás udělali pigkilling, alias zabíjačku, což je jistě na místní poměry velká událost. Proto se nám opravdu těžko zakrývaly rozpaky, když jsme na talíř dostali kus čehosi, co byla tuhá kůže se štětinami, hromadou tuku, kostí, šlach a chrupavek a s asi tak dvěma gramy masa, které bylo opravdu silně cítit prasečinou. To vše bez jakýchkoliv bylinek, prostě jen vyndané z ohně. Jak dlouho před tím maso leželo na slunci vystavené mouchám, nechci vědět, stejně jako to, jak „humánně“ bylo prase zabito, rozuměj umláceno klackem. Prostě maso na Papui bylo velkým zklamáním, ale alespoň jsem nakrmila ty ubohé vyhladovělé pejsky, kteří mlaskali blahem, když jsem jim házela kůži se sádlem.

Večer byl pro nás připraven sing-sing, což je domorodá slavnost, tanec a zpěv v tradičních kostýmech. V každé vesnici vypadá sing-sing jinak. Dostali jsme za úkol pomalovat si slavnostně obličej. K tomu nám posloužil oříšek s červeným vnitřkem. Většina se pomalovala jen tak prsty, ale Káča s Luckou na to šly umělecky a vytvořily si na obličejích hotová díla.

alt Sing-sing ve Wanangu

Kolem desáté hodiny večer to vypuklo – ozval se zpěv, tlučení do bubnů a na „náměstíčko“ napochodovalo odhadem tak 30 Papuánců a Papuánek ozdobených růžovými třásněmi. Muži s bubínky kundu z varaní kůže (které byly předmětem mnoha našich vtípků) a ženy v tradičních sukýnkách a s obrovskými stonky rostlin přes rameno. Ženy a muži tančí při sing-singu zvlášť. Je to jeden a ten samý tanec na jednu a tu samou melodii po celou noc. Atmosféru to mělo naprosto nezapomenutelnou, přímo magickou. Zvlášť když člověk uváží, že to je rituál zachovaný po desítky generací a nezměněný ani misionáři, ani ničím jiným – prostě “made in rainforest“. Holky se dokonce přidaly k Papuánkám do tance, ale já byla moc unavená z cesty, a tak jsem šla i brzo spát. Přesto to ale bylo nezapomenutelné usínání za zvuků té jednotvárné, a zároveň fascinující melodie.

19.7. – Odchod z Wanangu do Nagady

Z Wanangu do Nagady jsme odjížděli na etapy, protože nebylo dost aut, nebo respektive nebylo dost aut, která by byla schopná projet cestu po dešti. Já a Vojtíšek jsme se rozhodli zůstat ve Wanangu nejdéle a udělat si malý průzkum po okolí. Průvodkyni nám dělala Martina, která tady jakožto studentka antropologie na JČU dělá práci na téma „vliv společenského postavení a života v komunitě na množství stresových hormonů“. Její práce má několik částí – teď na začátku jen zjišťuje, jaké jsou mezi lidmi ve Wanangu vztahy, kdo má koho rád a nerad, kdo je s kým příbuzný, staví rodokmeny a orientačně zjišťuje věk. Většina wanangských Papuánců totiž neví, kolik jim je let, takže k přibližnému věku Martina dochází otázkami typu: „Narodil jste se dřív nebo později než soused?“ A asi je to piplačka.

alt Děti ve Wanangu

V druhé části, až si získá ještě větší důvěru, bude odebírat domorodcům sliny – je to ošemetné, protože právě sliny jsou spojovány s čarodějnictvím. Musím se přiznat, že ji hrozně obdivuju, protože bydlet tady půl roku sama s Papuánci si neumím představit.

Při procházce po vesnici nám vypráví různé historky, co už tady zažila, ukazuje nám domky a zdraví se s místními, prohazuje s nimi pár slov v jazyku pisin. Cestou potkáváme hrající si děti, muže s bush knife, co jdou pracovat na zahrádku, ženy, co vaří, a dokonce pár ochočených kasuářích kuřátek. Nakonec dojdeme až k domu Samuela, odborníka na motýly, co pracuje pro Vojtu v pralese, a jeho cca dvacetiletá žena bere do náručí půlročního kojence a jde nám ukázat jejich rodinnou zahrádku, která leží na svahu nad řekou. Nachází se zde také pár banánovníků a papája.

Papuánci vypěstují jen to, co sami snědí, na to, aby pěstovali víc a ještě se s tím tahali na trh, aby vydělali nějakou tu kinu, jsou – alespoň tady ve Wanangu – moc líní. Vojta jim navíc dobře platí za to, že nás tady ubytovali, a taky za to, že provádí výzkum na jejich území, takže spousta z nich už dlabe i na tu zahrádku a jídlo si od té doby kupují. Jinak Vojta se tu všeobecně těší velké oblibě, místní ho mají v úctě, a dokonce po vesničce pobíhá pár černých dětí jménem Vojta, což je opravdu čest.

alt Po Vojtovi už se jmenuje i pár Papuánců

Když konečně šlapeme nahoru nad Wanang k cestě, kde nás mají vyzvednout džípy, procházíme kolem zbrusu nové školy – pětitřídky, kam chodí děti od 5 let až po dospělé kolem 25, prostě všichni, co mají zájem o vzdělání a nyní konečně mají šanci. Ve škole se vyučují spíš praktické předměty, ale alespoň je to všechno v angličtině, takže kdo absolvuje alespoň první třídu, tak anglicky rozumí.

Večer v Nagadě máme k večeři kuřata a užíváme si znovu nabytého luxusu.

20.7. – Zpracovávání dat z projektu

Počínaje dneškem máme čtyři dny na to, abychom zpracovali svoje data nasbíraná v pralese, vyvodili z nich nějaký rozumný závěr a stvořili prezentaci, kterou budeme představovat na závěrečné minikonferenci. V praxi to vypadá tak, že jsme celí den zalezlí v laborce a hrabeme se v různých grafech a tabulkách. Ani mi to nevadí, protože celý den stejně prší. Jinak co se týče mého zdravotního stavu, kotník už mě nebolí, jen když běhám nebo skáču, pleť se mi spravila úplně, a dokonce je možná i lepší, a ve vlasech mám obrovský dred a nehodlám s ním nic dělat :D

21.7. – Šnorchlování na reefu a hospoda

Dopoledne jsme zase strávili v laborce nad projekty, odpoledne se jelo šnorchlovat přes záliv k hotelu Jays Aben. Pár lidí jelo na kajaku z naší stanice, většina se ale naskládala do džípů. Musím říct, že krásnější šnorchlování jsem asi ještě nezažila. Korálový útes je fascinující. A byla i sranda, protože jsme doplavali na malý ostrůvek blízko pobřeží a chvilku jsme šnorchlovali i na něm. Papuánci dováděli, výskali a skákali z kajaku do vody.

alt Šuspa a kokomo

Potom jsme zakotvili v místním baru na pivo – pije se tady „SP“ (South Pacifik) a vůbec nechutná špatně, nicméně třetinka v přepočtu stojí asi 70 kč. Nakonec jsme v hospodě zůstali já, Káča a Lůca a pár papuánských studentů. Bylo hrozně zajímavý je poslouchat, nepřestává mě překvapovat, jak kluk v mikině Diesel, kterej bezpečně z rádia pozná Eminema, vypráví o čarodějnictví a o magických rituálech, které čarodějky používají, aby se mohly převtělit do kaloně nebo do zoborožce. Vypráví o bylinkách, které způsobí neviditelnost a které se používaly, když tady byla 2.světová válka (smutné, že se dotkla i Papui…), a jeho kamarádi souhlasně kývají hlavou s respektem v očích.

Nejzajímavější na tom ale je, že když si tohle jenom čteš, zasměješ se tomu nebo si řekneš: „To je pitomost.“ Když to ale posloucháš od nich, přestáváš si být jistý tím, co je pravda a co je iluze, čemu věřit a čemu už ne. A navíc to posloucháš od lidí, o kterých víš, že jinak žijí úplně normálně, stejně jako ty. Pravděpodobně se nikdy nedozvím, nakolik to způsobila magická atmosféra Papui a nakolik “eSPíčko“, ale když to Papuánci vyprávěli, běhal mi mráz po zádech. Seděli a vyprávěli jsme asi tři hodinky a pak jsme na kajaku dopádlovali domů do Nagady.

22.7. – Mangrovy

Dopoledne byl výlet motorovým člunem do mangrove. Okolo pobřeží se lemují vesničky, domorodci a hlavně děti nám mávají a vesele vřískají. Všude po pobřeží pobíhají na volno prasata a všechno tady dýchá místní atmosférou klidu a pohody tropického ráje. Mangrovy jsou samozřejmě úžasné, nejvíc se mi líbí obří pumovitá semena. Když jsme se vrátili z výletu, chvíli jsme šnorchlovali a po obědě jsme se zase vrhli do laborky. Práce se táhla až do půl dvanácté – žvýkala jsem betel, abych nebyla unavená, ale můžu hrdě prohlásit, že 80% práce na prezentaci je hotovo.

23.7. – Poslední den práce na projektech

Přes den jsme se opalovali, koupali, cpali se ananasem a dodělávali prezentaci. Večer to ale bylo o nervy, protože Jimmy se na poslední chvíli rozhodl totálně překopat všechno, co už bylo hotové, a to včetně velikosti a stylu fontu, a cokoliv mu říkat bylo naprosto marné – bylo to, jak když se hrách na stěnu hází. Zřejmě jako žena do toho nemám co kecat. Nejvíc mě ale štvalo to, že předělával blbosti do prezentace, ačkoliv mu stále chyběl jeden graf. Ten se rozhodl dělat až někdy po půlnoci, takže jsem neměla šanci to zkontrolovat. A tak sem šla spát s tím, že můj kousek prezentace je hotový a snad to nějak dopadne.

alt Tropické úlovky v podání Martiny

24.7. – Minikonference

Co se týče naší prezentace, já a Cornelie jsme odprezentovaly naše části bez problému, Jimmy samozřejmě zvrtal ten graf, který dělal v noci. Mrzelo mě to, ale co jsem mohla dělat. Tak jsem ho v tom nechala trošku vykoupat. Jinak ale všechno dopadlo dobře, ostatní projekty se taktéž povedly a nakonec nás Vojta všechny pochválil a řekl, že je s prací nás všech vcelku spokojen.

Takže tímhle končí „školní část“ projektu a teď už nám začínají prázdniny a dovolená. Odpoledne jsme zase šnorchlovali a užívali si moře a taky jsme podnikli malý výlet na tržnici v Madangu, kde jsme nakoupili nějaké ovoce (hlavně mučenky a ananasy), betel a taky jsme navštívili trh s artefakty, tak jsem si koupila krásnou vyřezávanou masku. Večer Vojta uspořádal good-bye párty pro Papuánce, protože většina studentů za dva dny odjíždí domů. Nechal dovézt 60 (!!!) pizz různých příchutí. Nadlábli jsme se jak nikdy! Dokonce jsme měli i nějaké pivo, i přesto že byla prohibice. A Šuspa hrál na kytaru, hlasitě zpíval songy od Šukasu a my jsme tancovali a řádili dlouho do noci, prostě rozlučka jak má být.

25.7. – Odjezd k sopce Manam

Ranní odjezd se samozřejmě v papuánském tempu o dvě hodinky opozdil, ale na to už jsme zvyklí. Pak nás čekaly tři hodiny kodrcání v džípech. Řidiči jedou jak šílení, kličkujou mezi dírami a občas je silnice tak nepoužitelná, že radši jedou vedle po krajnici. Cestou jsme si koupili kokosy, což je asi nejlepší způsob jak se na Papui najíst a napít v přepočtu za 4 Kč. Prodavač ho otevře přímo před vámi obrovskou mačetou, pak vypijete vodu (nejlepší jsou ty, co jemně perlí) a nakonec nožíkem vydlabete dužinu.

alt Ve vesnici Manam

Odpoledne jsme dorazili do vesničky na pobřeží, kde budeme dneska spát. Je přímo naproti ostrovu Manam, který vypadá jak z dětských obrázků – z moře stoupá kužel sopky, od jehož vršku se kouří. Vesnička je mnohem upravenější než Wanang. Všechno je tu čisté, bambusové domečky zasazené v bílém písku vypadají jak vystřižené z katalogů turistických kanceláří. Dokonce i psů je tu míň a nejsou tak hubení. Uprostřed vesnice je dokonce kohoutek se stále tekoucí pitnou vodou z hor, záchody jsou dva – jeden dál od vesnice v zahrádkách a jeden přímo nad mořem. Samozřejmě jsou to opět klasické „srací díry“.

Kamkoliv se hneme, doprovází nás kupa výskajících pobíhajících papuánských dětí, které se s námi ochotně fotí. Taky jsme chvilku šnorchlovali. Korálový útes tu vypadá zase trochu jinak než v Nagadě, dokonce jsme kromě obvyklých barevných rybek a hvězdic potkali i murénu. Večer jsme spali v provizorním přístřešku z banánových listů na písku a usínali za zvuků moře.

26.7. – Sopka Manam

Ráno přijely motorové čluny a odvezli nás na Manam – cesta trvala necelou hodinku a pršelo. To, co jsem tam viděla, se těžko popisuje. Sopečný kužel, 1800 m n. m. vysoký, se tyčí nad mořem a varovně doutná. Z jeho vrcholku se až k pobřeží vinou hluboká černá koryta plná obrovských balvanů, kterými se zřejmě občas valí láva a suť, a pobřeží je lemováno útvary ze zchlazené lávy. Svah sopky je na střídačku pokryt zelení a širokými pásy černého sopečného popela. Můj odhad je, že vrstva popela může být klidně tři až čtyři metry vysoká. Celkově prostředí působí až apokalypticky.

Je zkrátka vidět, že sopka Manam nezahálí – poslední menší erupce byla letos v lednu. Když jsme vytáhli čluny na břeh, osvětlil nám Vojta, že tahle činná sopka je ten nebezpečnější typ, protože občas „upustí“ žhavé plyny, a že prý kdyby se snad něco takového přihodilo během našeho pobytu na ostrově, že prý se ani nemáme obtěžovat běžet do moře, že bychom to stejně nestihli. Inu, jak uklidnit studenty…

alt Lodí k sopce Manam

Ačkoliv po poslední velké erupci (rok 2004?) byli dokonce všichni obyvatelé ostrova evakuováni a bylo vydáno nařízení, že už se tu nesmí bydlet, už se sem Papuánci vesele vracejí na svých vratkých kajacích a osidlují pobřeží. Na vršek se ale bojí, prý jsou tam duchové.

Poté, co jsme se nabažili popela, jsme chvíli ještě šnorchlovali. Viděli jsme úhoře a Arnošt prý i karetu. A pak jsme se pomalu začali vracet motorovými čluny zpátky na pobřeží a cestou jsme potkali delfíny. Byli nádherní a vyskakovali vysoko nad hladinu a od člunu byli sotva 15 metrů. Prostě úžasný zážitek.

Na pobřeží ve vesnici jsme rozdali dětem nějaké dárky (plyšáky, pexeso, pastelky…). Vrhli se na ně jak supi a tahaly se o ně, tak jsme měli radost, že se jim dárky od nás líbí. No a pak jsme naskákali do džípů a po úmorné cestě dorazili zpátky do Nagady.

27.7. – Odpočinkový den v Nagadě

Papuánští studenti dneska odjeli, tak jsme se s nimi rozloučili hned ráno a pak jsem se s Vojtíškem, Kubou a Arnoštem vyrazila podívat se na lezce (chodící ryba – walking fish) a na sběr brouků – rozuměj, oni sbírali brouky a já se kochala těmi lepšími kousky a opalovala se. Cestou jsme potkali Papuánce s bushknifem a Kuba se s ním hned zkamarádil a dal mu nějaké biskety.

Odpoledne jsem konečně překonala svůj strach a hrála si se zoborožčicí – v řeči pisin kokomo. Brzy jsem zjistila, že se jí vážně nemusím bát, a tak jsem se s ní mazlila, strkala jí ruce do zobáku, bylo to docela milé. A pak jsme se bavili tím, jak si kokomo hraje se psem – a suverénně vede! Večer jsme vzali kajak a pádlovali do hospody na pivečko.

28.8. – Odjezd na výlet do hor – Goroka

Celý den kodrcání v džípu – je to vážně úmorné. Ráno samozřejmě začínáme dvěma hodinami standartního papuánského zpoždění a cesta je víceméně nudná a zpestřuje nám ji jen občasná nevolnost a vtípky o bussiness class (bude mít letuška v uličce dost místa, aby všem rozvezla drinky?). Jednou s autem projíždíme řekou, protože most “nefunguje“.

alt Arnošt s flétnou v Goroce

Zato základna v Goroce je luxusní – nádherné postele, krásná jídelna s vynikajícím jídlem a hlavně jsem se poprvé a naposled umyla TEPLOU vodou. Klima je tu podstatně chladnější než dole u moře.

Večer jsme já, Káča, Lůca a Vojtíšek zašli do hospůdky vedle stanice na pivko. Šel s námi ještě John, papuánský student, kterého jsme znali z projektů a který v Goroce bydlí. Jen co jsme vešli na dvorek, zaklaply za námi těžké dveře od plotu s ostnatým drátem a my se ocitli na potemnělém dvorku s hospůdkou a jakýmsi domečkem. Koupili jsme si teda pivko a trošku nervózně ho usrkávali na lavičce. (Je totiž prohibice, takže bychom tu pít asi neměli…)

Chvíli jsme si povídali a popíjeli a pak se najednou z domečku vyvalila banda Papuánců a Papuánek a začali si s námi povídat. Jak už jsme byli mírně navátí, tak jsme najednou tok pisin výborně rozuměli a skvěle jsme si pokecali. Nakonec nás ještě Papuánci každého podarovali ručně dělaným bilumem (já zrovna dostala s rasta vzorem, jupí) s tím, že prý jsme první bílí, co u nich na dvorku pijí pivo a že je to pro ně čest. Byli jsme hrozně dojatí a pořád dokola děkovali, loučení nebralo konce a doprovodili nás až ke stanici.

29.9. – Základní tábor pod Mt.Wilhelm, 3 700 m n.m.

Opět celé dopoledne v džípu navíc po děravé silnici, po které řidiči zdatně kličkují, bohužel k nespokojenosti našich žaludků. Řidič taky za jízdy žvýká betel, a protože má zakázáno plivat z okénka, tak občas v té šílené rychlosti prostě otevře dveře a odplivne si. Cestou jsme zastavili a koupili obrovské trsy mučenek, kterými se ládujeme.

V městečku Kundiawa jsme si pronajali policejní eskortu se samopalem, která nás bude doprovázet až nahoru, kde končí silnice, teď už spíše prašná cesta. Po klikatých horských cestičkách to smaží jedna radost. Krajnice končí dvaceti metrovým srázem přímo dolů, z druhé strany se vine skála a s džípem to háže tak, že nadskakujeme ze sedaček. Cestou překonáváme 17 vachrlatých můstků, u kterých nám Šuspa o den dříve přesně spočítal, jaká je statistická šance, že nějaký z nich bude spadlý (bylo to kolem 30%), a několikrát musí policajti odhánět dotěrné Papuánce, kteří se dožadují peněz za náš průjezd.

alt Cestou do hor

Po šesti únavných hodinách v džípu konečně cesta končí ve vesnici Keksugul. Dostáváme košík plný jahod jako dárek (to jsme málem brečeli štěstím a vrhli jsme se na to jako kobylky) a papuánští nosiči si berou na záda naše krosny, aby s nimi v zápětí hbitě vyběhli k základnímu táboru. Nám ovšem stoupání trvá celé čtyři hodiny – cestička nemilosrdně stoupá a vede primárním pralesem. Počasí je celkem chladné, v tříčtvrťákách je mi chvilkami i zima. Procházíme háji ze stromových kapradin a potkáváme i několik vodopádů – krajina je prostě fascinující.

Když jsme se konečně doplazili nahoru, zjišťujeme, jak vypadá naše horská chatička – je maličkatá, se dvěma místnostmi – jídelnou a ložnicí, kde je na zemi pár matrací, které jsme srazili k sobě, takže nakonec má každý asi třičtvrtě matrace, což bohatě stačí. Za chatičkou je latrína s úžasným výhledem na horské hřebeny a na jezero. Právě tohle jezero je dominantou okolí chatičky. Je nádherně čisté, obklopené ze tří stran horami a napájené vodopádem z druhého, výše položeného jezera. Z jezera pijeme, čistíme si v něm zuby a ti otužilejší se v něm dokonce i koupou. Na to jsem teda neměla odvahu, protože je mi pořád docela zima. Po skromné večeři (rýže a kousek tuňáka) jdeme spát všichni namačkaní jeden na druhého, aby nám bylo teplo… A docela to funguje.

30.7. – Probuzení v 3 700 metrech

Dneska je aklimatizační den, takže je čas na prozkoumání okolí. Dopoledne jsme podnikli výlet k druhému jezeru, kolem kterého ostatně vede stezka na Mt.Wilhelm. Cestička se vine kolem vodopádu a skládá se z kluzkých bahenních schůdků, kde si člověk rozbije hubu, ani neví jak :D V horní části se leze kousek po skále a pak se jde pěšinkou přímo kolem vršku vodopádu až k jezeru. Atmosféra jezera je přímo magická, vůbec se nám odsud nechce. Působí prostě jako jeden svůj vlastní, nerušený svět ze všech stran obklopený horskými hřebeny. Bohužel na Mt. Wilhelm není vidět, takže si nemůžeme prohlédnout, co nás v noci čeká.

alt Káča a Lucka u horského jezera

Odpoledne vesměs odpočíváme, poflakujeme se po okolí a pospáváme. K večeři nechal Pagi donést a připravit pstruhy, takže večeře byla opravdu výborná a všichni jsme se skvěle nadlábli, dokonce jsme dostali i jahody. Večer se rozhoduje, že na noční výšlap na Mount Wilhelm půjdou všichni kromě Nory, která má něco s kolenem, a ještě tři papuánští průvodci.

Výstup na Mt.Wilhelm začíná v jednu ráno a velká část výstupu se jde po tmě, a to proto, že po deváté ranní se vršek hory zahalí do mraků a my bychom tak přišli o výhled (údajně při dobrém počasí se dá vidět i moře). Všichni se bojíme, jestli výstup zvládneme a jestli někoho z nás nepostihne výšková nemoc (prý je to celkem časté). Pro tyhle případy máme více průvodců, kteří se kdyžtak s někým, komu bude zle, budou moci vrátit zpět do tábora. Spát jdeme v úzkostlivém očekávání s budíkem nařízeným na 0.30.

31.7. – Výšlap na Mount Wilhelm (4 507 m n.m.) a sing-sing v Mu

Je půl jedné ráno a začíná nejdelší a nejnáročnější den v mém životě. Do batůžku si balím pláštěnku, láhev s pitím, biskety, které stejně nemám v plánu jíst, a plechovku piva, kterou mám v plánu otevřít na vrcholu. Po krátké snídani vyrážíme s čelovkami na cestu. První jde průvodce ve vysokých holinách a za ním se line karavana funících, více či méně vyčerpaných studentů – nás. Druhému průvodci se kousek nad druhým jezerem udělalo špatně (to opravdu brzo), takže se s ním třetí průvodce musel vrátit. Tím pádem jsme připraveni o šanci vrátit se do základního tábora, takže prostě šlapeme a šlapeme a šlapeme.

alt Šuspa ve svém živlu

Cesta se zdá být nekonečná a je strašně náročná, protože co chvíli šplháme po kluzkých bahnitých schodech, překonáváme skály, nebo se na ně drápeme a všichni už začínají být opravdu unavení. Děláme krátké pauzičky na nabrání dechu, ale i ty po čase přestávají stačit. Papuánský průvodce nás neustále pobízí, abychom šli rychleji, a cestou vypráví, jak „tady z toho srázu se loni skutálela Němka“, takže pozor, kam šlapete, nebo respektive kam pokládáte nohy a ruce, když přelézáte kluzkou skálu jen kousíček nad propastí. Jištění? To jste blázni! Síly už mě opouštějí a díky naředěnému vzduchu a nedostatku kyslíku se mi špatně dýchá a točí se mi hlava (což při přelezu nad propastí není úplně praktické). Navíc mě už opravdu bolí můj křuplý kotník.

Zima mi není jen díky tomu, že se tak šíleně potím a zadýchávám. Pořád si říkám, tady za tím hřebenem už to určitě bude, tady už musí být vidět vrchol – ale vrchol stále v nedohlednu a s každým zklamáním po přelezení dalšího hřebene mi ubývá kvapem energie a začínám ztrácet optimismus a přemýšlet, že to vzdám. Ostatní jsou na tom dost podobně.

Navzájem se hecujeme. Vždycky, když už to někdo chce vzdát, nebo nemá dost sil, přiskočí k němu někdo, komu je zrovna chvíli dobře, a povídá: „Neboj, to zvládneš“ nebo „Vylezeme tam spolu“ a myslím, že jen díky tomu ještě všichni pokračují. Já se jen pekelně soustředím na každý další krok a v hlavě si pořád říkám, že už tam budeme a že by byla škoda vzdát to těsně před koncem. Jenže vrcholek pořád nepřichází. Míjíme pamětní cedulku, která praví, že tady byl naposledy spatřen jakýsi americký voják. Jeho tělo se zřejmě nikdy nenašlo. Zajisté ale není jediný, kdo tady zemřel, nebo se tu ztratil, spíš je jen jediný, komu se namáhali udělat cedulku.

Když už jsem opravdu u konce svých sil a připravena to vzdát, konečně se vysoko nad námi tyčí označený vrcholek. Papuánský průvodce sice praví, že tohle ještě není Wilhelm, ale že prý až přelezeme a obejdeme tenhle vrcholek, že už bude vidět. To mi najednou nalije optimismus a novou energii do žil a chvíli se mi šlape zase o něco lépe. Navíc už začíná svítat a hory nám odhalují překrásné výhledy do různých údolí, včetně toho našeho s chatičkou. Zastavujeme se a užíváme si ten pocit, že už téměř nikdo na Papui není tak vysoko jako my, a kocháme se pohledem na mraky, které se zdají být až legračně nízko. Lucka to vzdává a rozhodne se počkat na nás, až půjdeme zpátky.

alt Na vrcholu Mt. Wilhelm

Konečně je vidět. KONEČNĚ! Vysoká kupa kamení s vlaječkou na vrcholku jakoby se nám snad smála. Jenže my už se začínáme smát taky, protože víme, že našemu trápení bude brzo konec. Poslední metry jsou snad nejnáročnější, protože už se opravdu doslova plazíme po skále, kde o schůdkách může být sotva řeč. Krok vedle nebo podklouznutí by taky mohl znamenat náš konec. Naštěstí nás ale všech osm studentů a papuánský průvodce nakonec dosahuje vrcholu.

Nikdy, NIKDY v životě nezapomenu na ten pocit, jak jsem se chytila ruky, kterou mi Arnošt podával na pomoc, a jak jsem poprvé nohama vstoupila na vrchol (bylo po osmé hodině ranní). Byla to tak intenzivní úleva, pocit totální vyčerpanosti a zoufalosti najednou namíchaný s úžasnou radostí a taky hrdostí na sebe sama, že jsem to dokázala. Prostě naprosto nepochopitelný koktejl emocí, který jsme ale všichni sdíleli. Objímali jsme se, výskali radostí a smáli se úlevou a užívali si ten nezapomenutelný pocit, že teď jsme na střeše Papui, teď už NIKDO není výš než my. Na těch pár minut jsme prostě byli vítězové.

Pak jsme se uvelebili na vrcholu, pořídili kopici fotek, s Vojtíškem otevřeli vítězoslavně pivo a všichni si jím připili a kochali se výhledem do okolí. Papuánský průvodce vyprávěl, že na vrcholku už je po 31. – to tedy obdivuju! Když jsme se nabažili všech těch krás a trochu si odpočinuli, nadešel čas na sestup dolů do tábora. Cestou jsme nabrali Lucku a pak už jen zase lezli dolů, dolů, dolů. Kupodivu ten sestup jsem nesla možná líp. Nevím proč, ale prostě ten pocit, že už jsem to dokázala, že už to mám za sebou a že teď už se jde jenom domů a z kopce, mě tak nějak udržoval při silách a neměla jsem s ním takový problém. Za to někteří na tom byli zle. Bolely je nohy a přestávaly je poslouchat, což nebylo na kluzkých bahnitých schodech dobré. A tak jsme se zase navzájem pobízeli, podporovali, čekali na sebe, prostě museli jsme to zvládnout. A taky jsme to nakonec zvládli.

Jen podotýkám, že když jsme dorazili k jezeru, bylo asi 14 hodin, a já za celou tu dobu snědla s nejvyšším odporem jeden bisket.

Když jsme dorazili do chatičky, čekalo nás nemilé překvapení. Bylo nám sděleno, že máme zpoždění a že máme přesně hodinu na odpočinek a oběd a pak si máme sbalit a pošlapeme dolů do vesnice. Chtělo se nám skoro brečet, ale co jsme mohli dělat. Padli jsme na matrace, já měla teplotu z vyčerpání, a spali jsme do poslední minuty. Pak jsme rychle zabalili, trochu se najedli a předali krosny nosičům. Naštěstí cesta dolů k vesnici trvala už jen dvě hodiny a nebyla tak hrozná jako sestup z hor. Přesto to pro nás ale byl opravdu už vrchol našich sil a já osobně jsem si sáhla na svoje úplné dno. Do džípů jsme se svalili jak mrtvoly a následovala cesta do vesnice Mu.

Do Mu (jak ráda bych napsala domů) jsme přijeli až za tmy, přenesli jsme si krosny na druhý konec vesnice (a že to byla celkem štreka, uvážíme-li, co jsme už ten den měli za sebou), rychle se ubytovali a ihned začal sing-sing, který byl pro nás připraven, a taky večeře. Vůbec nebyla špatná, bylo jedlé kapradí a maso na zázvoru, takže prima. Highlanderský sing-sing byl diametrálně jiný od toho Wanangského. Domorodci mají tváře pomalované bíle a při sing-singu sedí v jakémsi oválku. Na hlavách mají čelenky zdobené kasuářím a rajčím peřím. Zpívají více různých písniček (i když po čase se repertoár stejně začne opakovat), třesou a kývají hlavami a celým tělem a co je legrační, drbou se navzájem na zádech. Eliška J. s Evčou se dokonce přidaly, takže taky dostaly čelenku a taky je domorodci drbali a my ostatní jsme se jen koukali a nasávali magickou atmosféru, kterou je sing-sing zahalen. Později nám bylo vysvětleno, že se jedná o zásnubní slavnost a že kluk a holka, co vedle sebe sedí, by se pak měli vzít. Tak asi hádám dobře pro Elišku s Evčou, že zítra odjíždíme. Spát jsme šli krátce po půlnoci, unavení až na půdu, a když se to teda spočítá, vlastně jsme byli na nohou 24 hodin v kuse. Opravdu náročný den.

alt Rozdávání dárků v Mu – Martina

1.8. – Loučení s Mu a Goroka

Ráno jsme v Mu rozdali dětem dárky, které jsme přivezli – vrhli se na ně a přetahovali se, kdo si co vezme. Jedna stará Papuánka si ode mě vzala plyšovou luční kobylku (se kterou jsem se mimochodem těžce loučila, protože to byl můj oblíbený plyšák z dětství). Říkala, že si ji bere pro dceru, ale jinak si všechny moje dárky (pexesa, omalovánky, pastelky, samolepky a plyšáky) rozebraly hlavně děti. Ostatní taky rozdávali dárky jak diví, takže jsme si ve vesnici získali oblibu, která nám byla v zápětí prokázána – stará Papuánka mi přinesla darem ručně dělaný bilum z hrubého materiálu (dodnes ho nosím ke koním). Tak jsme si všichni poděkovali, potřásli rukama a vydali se na dlouhou cestu domů.

Po asi 3 – 4 hodinách cesty následovala zastávka v Goroce, a to na bilumovém trhu. Po asi sto metrů dlouhém plotě byly rozvěšené bilumy všech různých barev a velikostí a u každé skupinky seděla jedna nebo dvě Papuánky a stydlivě nabízely cenu. Celkově to působí jako přehlídka těch nejkřiklavějších barev a vzorů. Neodolala jsem a i přesto, že už jsem dva bilumy měla (dostala jsem je dárkem, viz výše), tak jsem si pořídila ještě třetí.

alt Trh s bilumy v Goroce

Líbil se mi na první pohled, byl totiž pestrobarevný a snad nejkřiklavější ze všech a taky měl dlouhé ouško. Trochu jsem smlouvala (nakonec jsem ušetřila asi 50 korun) a pak jsem si ho hrdě odnesla. Proti holkám jsem ale byla amatér, některé jich nakonec přivezly domů i osm. Když jsme měli bilumů dost, šli jsme ještě koupit nějaké korálky a další artefakty (já ještě koupila krásnou dřevěnou malůvku rajky na zeď) a pak do supermarketu, kde jsme zase nakoupili balíčky s kávou, které jsem pak doma rozdala jako dárky. Poslední čas, co jsme v Goroce měli, jsme sháněli nějaké jídlo – nakonec jsme měli hranolky a ananasovou fantu a kopici zmrzliny a pak už jsme nahopsali zpátky do džípu a pokračovali v dlouhé cestě zpět do Nagady.

Ještě zmíním jednu zastávku po cestě – nad jedním jezerem je vcelku velký trh se smaženými rybami. Stojí opravdu pakatel (asi 10 kč za kus), dostanete je zabalené v banánovém listu a jsou docela dobré.

Všichni jsme už neměli žádné čisté oblečení, a tak jsme se trochu strachovali, v čem budeme doma v Nagadě chodit. Nás holky ale po příjezdu čekalo milé překvapení – naše kuchařka Dolly nám všechno vyprala! Všechny jsme ji objímaly a stokrát děkovaly, protože nám opravdu vytrhla trn z paty. Kluci ale měli smůlu, protože podle papuánských zvyklostí Dolly nevěděla, jestli jim smí na jejich prádlo sahat. Holt ta diskriminace má asi i výhody.

A taky jsem se konečně po čtyřech dnech umyla, to bylo nádherný.

2.8. – Relax v Nagadě

Předposlední den naší dovolené jsme se dost flákali a užívali si volna. Opalovali se, koupali, hráli si s kokomem a s pejskem, jezdili na kajaku na výlet na pláž (cestou jsme se málem převrhli, za to to byla báječná sranda), šnorchlovali jsme a byli jsme se podívat v Madangu, kde jsme navštívili místní obchoďák a kluci si pořídili fešné papuánské trenýrky. Taky jsme se zastavili na trhu s artefakty, kde jsme ještě dokoupili nějaké vyřezávané masky, korálky, dárkové předměty. S Arnoštem jsme usmlouvali príma cenu na obří masku (pro něj) a vyřezávanou barevnou rajku na zeď (pro mě). Pak jsme si ještě nabrali hromadu zmrzliny a zase spokojeně odťapali domů. Večer jsme kecali, popíjeli Milo a bylo nám fajn.

3.8. – Poslední den

alt U vody v Nagadě

Poslední den jsme strávili na maličkém ostrůvku nedaleko Nagady, kam jsme dojeli motorovým člunem. Vypadalo to tu přesně jako v ráji. Dlouho jsme šnorchlovali a kochali se korálovým útesem, který tady byl obzvláště vydařený. Byla to krása krás, všude hejna barevných rybek, christmas-tree worm jako zaručený zdroj zábavy (strašně legračně a bleskově zalézají, když se jich člověk dotkne), korály všech možných barev a k tomu teplé moře a fantastická hra světel.

Když jsme se dost nabažili útesu, užívali jsme si ostrov z pláže – stín palem, bílý písek, hučení teplého moře – prostě opravdová exotika. A k tomu studené pivo, pro které nám dojel Jimmy! Takže prostě dovolená bez chybičky.

Tak jsme si ještě naposledy užili sluníčka a večeře od Dolly. Večer jsme si zabalili a dlouho si povídali, protože nikdo nechtěl jít naposledy spát.

4.8. – 6.8 – Odjezd a cesta, Praha

Velmi časně ráno jsme se naposledy rozloučili s Nagadou a naskákali do džípů, co nás odvezli do Madangu na letiště. Security check v Madangu byla opravdu seriózní – Papuánka-sekuriťačka si prohlídla můj nacpaný, smradlavý a špinavý batoh a pak se vážně zeptala: „Máte tam nějaké zbraně, výbušniny nebo drogy?“ Odpověděla jsem, že ne, ona se zatvářila spokojeně a nalepila mi na batoh nálepku „Security checked“. Švýcarský nožík, zapomenutý na dně batohu, byl odhalen až na třetí letištní kontrole v Manile. Tak jsem jim ho tam ponechala jako suvenýr.

Jinak v Port Moresby jsme čekali deset hodin. Zkrátili nám to ale naši papuánští kamarádi, kteří se rozhodli se s námi ještě naposledy rozloučit. Pierre a Kenneth nám přivezli spousty ovoce a Mel s Cornelií nám připravily oběd. Musím říct, že to od nich bylo moc milé a že jim hodně dlužíme. Kluci slíbili na příští léto návštěvu v Čechách, tak snad to vyjde!

Cesta letadlem byla nudná a dlouhá jako obvykle. V Maďarsku jsme přestoupili na vlak, ve kterém jsme strávili ještě osm hodin jízdy a já se kochala výhledem ven, a najednou mi došlo, jak strašně mi tahle evropská krajina chyběla, ale taky jak strašně mi bude chybět ta papuánská. To je asi to kouzlo cestování. V Praze průvodčí prohodil vtípek o sprše a myslím, že ani nevěděl, jakou měl svatou pravdu. Taky jsme po čtyřech dnech na cestě už museli pořádně smrdět.

V Praze na Hlaváku jsme se všichni rozloučili, i když jsme věděli, že to není na dlouho, a já jsem se po roce setkala se svojí sestrou, která byla v Brazílii a teď na mě čekala. Padly jsme si do náruče a brečely jak malé. A tak jsem se vrátila domů…

A závěrem?

Rady od cestovatele pro cestovatele:

Do batůžku rozhodně nezapomeňte sbalit pláštěnku, kudlu, čelovku, pohorky, repelent, boty do vody, šnorchlbrýle, plavky, papírové kapesníčky, velkou petláhev(!!!), lékárničku a kvalitní antimalarika (my jsme měli Malaron a Delagil). Nechte se naočkovat proti všemu, hlavně žloutenky, tyfus, tetanus… Drobné ranky pečlivě desinfikujte, všechno se hned zanítí. Malarický záchvat je 1× za 4 dny a typickým příznakem je tvrzení postiženého „ne, já určitě nemám malárii“. Do pralesa noste vysoké boty a ponožky, nohy důkladně postříkejte repelentem – máte menší šanci chytit roztoče (chickers). Pokud je přeci jen chytíte, snažte se to moc neškrábat, z léků pomáhá sypký framikoin a antibiotika. Pijavice sundavejte rychle (i když pochybuju, že by si je někdo sundaval pomalu :D) a hlavně z okolí hlavy, snaží se totiž doplazit k očím, kde sají.

alt Zákaz žvýkání betele

Nejlepší způsob, jak se levně najíst a napít, jsou kokosové ořechy a mučenky – navíc je to i hygienické. Na pití je lepší dešťovka, pokud pijete z řeky, přesvědčte se, že nahoře nad proudem neleží vesnice.

Ve vesnicích mají na řece ženy a muži oddělená místa na koupání, muži vždy výše po proudu. Pokud jste žena, mějte zahalená stehna, nepodávejte papuáncům nic z kapes a nepřekračujte jídlo a oheň. Pokud cestujete v páru, nemuckejte se na veřejnosti :D Na náboženství, čarodějnictví a kanibalismus se prejte velice opatrně nebo raději vůbec.

Pohybujte se po Papui raději ve větších skupinkách a nejlépe s domorodým průvodcem. Zvlášť opatrní buďte v highlands na cestičkách (tam jsme si najímali policejní eskortu) a také v době voleb. Při seznamování s někým, nebo při setkání se starými známými podávejte ruku. Při žvýkání betele moc nepolykejte a spíš odplivujte, působí jako laxativum. Na zažívací potíže zřejmě nezbývá než si zvyknout.

Malý dárek, např. sušenka, a pár slov v pisin je dobrý způsob, jak získat domorodého spojence. Většina lidí s mačetou jde do práce, ale nespoléhejte na to :D

Toliko k mým skromným radám.

Slovníček tok pisin – český:

Apinun tru..........­.............­.............­...dobré odpoledne

Monin tru..........­.............­.............­.....dobré rá­no

kaikai.......­.............­.............­.............­.jídlo, žvýkat, jíst

buai.........­.............­.............­.............­.betel

taim bilong kaikai.......­.............­.........čas na jídlo (čas oběda,večeře…)

pisin........­.............­.............­.............­..pták

muruk........­.............­.............­............ka­suár

kokomo.......­.............­.............­..........zobo­rožec

longve liklik.......­.............­.............­.....dlouhá cesta trochu (papuánská fráze pro vzdálenosti od 50 metrů do 50 km)

pukpuk.......­.............­.............­..........kro­kodýl

wara.........­.............­.............­.............vo­da, řeka

yumi.........­.............­.............­.............(y­ou and me) = my

kar..........­.............­.............­.............­.auto

insait.......­.............­.............­.............­..uvnitř

pinis........­.............­.............­.............­.(=finish) konec, používáno jako dokonavý tvar

ken..........­.............­.............­.............mo­ci, umět

noken........­.............­.............­...........ne­moci, neumět

bigpela......­.............­.............­............vel­ký

trupela......­.............­.............­............prav­divý

naispela.....­.............­.............­.............hez­ký

liklik.......­.............­.............­.............­....trochu, málo, malý

waswas.......­.............­.............­...........umýt se

kilim........­.............­.............­.............­...bít, mlátit

kilim pinis........­.............­.............­........zabít

kisim wara.........­.............­.............­......nabrat vodu, napít se

rausim wara.........­.............­.............­....vypustit vodu, čůrat

rausim sus..........­.............­.............­.....sundat bo­ty

kisim pixa.........­.............­.............­.......„nabrat obrázek“ = vyfotit

marasim......­.............­.............­............lék nebo jakákoliv chemikálie

binatang.....­.............­.............­.............hmyz

toksave......­.............­.............­.............zprá­va, sdělení

bagarap......­.............­.............­............zka­žený, špatný

susu.........­.............­.............­.............­..mléko/prsa

susu pauda........­.............­.............­.....mléčný prášek, sušené mléko

tok pisin........­.............­.............­..........papu­ánština (=řeč ptáků)

tok ples.........­.............­.............­.........místní řeč (tzn. kokrétní řeč vesnice)

meri.........­.............­.............­.............­.žena

mangi........­.............­.............­............muž

malolo.......­.............­.............­.............od­počinek

sanguma......­.............­.............­..........zlý čaroděj

pek pek haus.........­.............­.............ka­dibudka

bilum........­.............­.............­.............taš­ka

tank yu tru..........­.............­.............­..moc děkuji

Nem bilong mi Martina......­.............­..Jmenuji se Martina.

Mi laikim yu...........­.............­.............Mi­luju tě.

Yumi go long wara.........­.............­....Půjdeme k řece.

Mi laikim simuk brus.........­.............­..Rád kouřím tabák.

Mi leslo simuk........­.............­.............Ne­rad kouřím (=jsem líný kouřit)

Mi laikim kaikai buai.........­.............­....Rád žvýkám betel.

Většina slovíček vychází z angličtiny a stačí si je jen nahlas přečíst, aby vám došlo, o co jde. Jediné dvě předložky jsou bilong (něco něčemu patřící) a long (před, za, u,k, nad, pod a vůbec kdekoliv jinde).

Poděkování:

Šuspovi, za jeho otcovskou péči, hromadu předaných vědomostí a neuvěřitelný elán, za to, že byl naší dobrou vílou. Vojtovi Novotnému za bezchybnou organizaci kurzu, za veškerou péči o nás a za originální smysl pro humor. Elišce Jánské, za vtípky proti trudomyslnosti, za nevyčerpatelnou dobrou náladu a za půjčení termotrička. Elišce Kalčíků za to, že se věrně a vytrvale smála mým trapným vtípkům, a za to, že byla můj buddy. Norince, za všechny ty šílenosti, co vyváděla – nebo co jsme vyváděly spolu – a za její ranní budíčky. Káče, za její „v cajku prcinko“, za Reného s Rudolfem, za to, že byla mou oblíbenou zrzkou bez pigmentu. Lůce, za její trefné komentáře k čemukoliv, za naprostej nadhled a za pohodářský přístup.

alt Skupinové foto s bilumy

Evče, za naprostou bezkonfliknost a schopnost usmívat se v každé situaci, a za pečlivou fotodokumentaci. Vojtíškovi za to, že byl můj kámoš, za pivní fórky, za všechny ostatní fórky, za kávičky na terase a za fakáče v kapsách. Arnoštovi, za beautiful hippo, za zdolání Mt.Wilhelmu, za neustálé vtípky na můj účet, za pleš, za kakalíčko a za úžasné fotky. Kubovi za to, že se stal ornitologem kurzu, za jeho naprostý přehled a nevyčerpatelnou energii a za to, že mě pořád strašil, a tak udržoval ve stavu bdělosti. Papuánským studentům za to, že s nimi byla sranda a že byli přátelští a tolerovali naše kulturní výstřelky. Všem ostatním, co nám nějakým způsobem pomohli, nebo se alespoň snažili neuškodit.

…a hlavně! JIHOČESKÉ UNIVERZITĚ, a zvlášť PŘÍRODOVĚDECKÉ FAKULTĚ, že nám tenhle výlet do ráje umožnila a z velké části zaplatila.

Další čtení…

Rozhodně doporučuju si přečíst knížku, co napsal Vojta: Papuánské polopravdy – Vojtěch Novotný

Deníček z exkurze před 2 lety: http://zoo.bf.jcu.cz/…rze2011.html a vše o výzkumu na Papui a naší škole: http://www.prf.jcu.cz/…jekty/papua/

Martina Flégrová

Oblíbené články

comments powered by Disqus