logo

Důvěřuj sobě, ne taháku

Jakmile se datum zkoušky přiblíží na dostatečně krátkou vzdálenost, začne většina studentů různým způsobem panikařit. Nikdo to přece neumí všechno a někteří nezvládli do hlavy nacpat ani půlku látky. Nejrychlejší záplatou na děravou mysl je pak jednoznačně tahák.

Foto: Markéta Machová

Ani já nejsem výjimka – první semestr na VŠ byl celý jako jedna velká zkouška. Zkouška, jestli dokážu unést systém, do kterého jsem se dostala. A byl to pořádný nápor. S chřipkou u vánočního stromku jsem četla tlusté učebnice a dávno dospělí lidé mi radili, ať si vezmu tahák. „Takové blbosti, to si člověk nepamatuje. Někam si to napiš.“ A tak přišla zkouška, která si zaslouží být historkou.

Ne, do vlaku ne!

Byl leden a zem zdobil sníh. Poté, co jsem přežila vánoční chřipku, dorazila další. Jenže s ucpanými dutinami a úpornou bolestí hlavy jsem musela zachumlaná do svetru s naprosto zoufalým výrazem nasednout do vlaku a vydat se na pouť přes celou republiku, abych napsala jeden pitomý test.

Zkroucená na sedadle jsem z posledních sil vstřebávala zápisky. Zmocňovala se mě šílená únava a za okny soupravy už byla dávno tma. Když jsem v půl jedenácté otevřela dveře pokoje na koleji, chtělo se mi brečet. A další den to nebylo o moc lepší. Byla jsem úplně zničená a hlava mi třeštila tak, že jsem přísahala, že už v ní nic nevylovím.

Byť se i na přednášku obvykle pečlivě načančám, tentokrát jsem jen natáhla dlouhý svetr, kozačky a svázala drdol. Jen dojít na fakultu stálo značné úsilí. Stála jsem tam se spolužáky na chodbě jako zmoklá slípka a co víc – nikdo neměl absolutně žádné tušení, co v testu bude. Někdo se sem šel jen „podívat na zadání“, někdo se zase zpaměti naučil všechny prezentace. Já jen svírala v ruce svůj chytrý telefon, nechala si otevřený Google a v duchu se modlila, ať to proboha udělám. „To zvládneš, to zvládneš, to nějak zvládneš… Ne! Nezvládnu!“

Mobil? Jaký mobil?

Při vstupu do posluchárny jsem se klepala jako osika. Přednášející mě děsil, bylo mi příšerně zle a zachvátil mě pocit naprostého zoufalství. Zmučeně jsem si sedla a podívala se na zadání. Přišel šok a pak jsem začala pomalu psát. Vždyť jsi se učila, učila ses! Ty to víš, někde to tam máš! Ale bolavá hlava se rozhodla stávkovat. Jen velice zvolna jsem vyplňovala otázky. Byly tak primitivní! Krátké zadání, jednoduché odpovědi. A všichni kolem mě psali jak mourovatí.

Definitivně jsem propadla zoufalství. Z posledních sil jsem sáhla do kabelky pro telefon. Jestli to nevíš, tak to opiš! Jedním okem jsem sledovala přednášejícího u tabule, druhým šilhala na display. Už už jsem prohlížela Wikipedii, když tu se postava u tabule náhle pohnula a, čert tomu chtěl, kráčela přímo ke mně. Už dlouho jsem takovou panickou hrůzu nezažila. Telefon jsem nacpala mezi kolena a zírala do papíru. V hlavě mi hučelo. Umřu, umřu! Vezme mi to, vysměje se mi a pošle mě domů!

Doteď vidím, jak stál přímo nade mnou a díval se, jak zhroucená cosi pomalu píšu. Pak prostě odešel. Telefonu už jsem se nedotkla. Seděla jsem v posluchárně až do konce vyměřeného času a hystericky počítala a vymýšlela odpovědi, o kterých jsem byla přesvědčená, že je prostě neznám. Pak jsem telefon v poslední chvíli vrazila do tašky, odevzdala test a naprosto zdeptaná odešla.

Tajný vzkaz?

Už ani nevím, jak jsem dojela domů. Index jsem nechala spolužačce. „Jestli to udělám, dej mu to, ať mi zapíše známku.“ Po pár dnech mi přišla na Facebook odpověď, že mi přednášející známku zapsat nechtěl. Ani jsem výsledek neznala, jen jsem věděla, že to asi mám. Jenže proč mi tu známku nezapsal? Hlavou mi létaly šílené konspirační teorie o tom, jak mě vyhodí ze školy a jak je přednášející děsivý a zlovolný čaroděj, který mě promění v ropuchu.

Nasedla jsem tedy potupně do vlaku, přejela opět celou republiku, vyzvedla si index a došla si pro známku. Měla jsem neskutečný strach, když jsem tam stála ve frontě studentů se svou malou knížečkou. Když na mě přišla řada, jen jsem se tichounce s nejvyšší zdvořilostí zeptala, proč tu musím být osobně. Přednášející překvapeně zvedl hlavu od stolu a řekl něco o tom, že on to přeci všem zapíše, když dostane index. Chvíli pak listoval ve svých dokumentech a řekl: „Hm, za jedna. Plný počet bodů. Vám to opravdu jde, nechcete se tím nějak zabývat?“

Lituji jediné věci, že jsem se v tu chvíli nemohla vidět. To, co se mi dělo v obličeji, muselo být opravdu hodně zajímavé. Přes nemoc, přes hroznou únavu, stres a šílený strach i přes to, že jsem z toho pitomého telefonu, který mě málem přivedl do hrobu, ani jediné slovo neopsala, jsem měla za jedna! Vážně, ani čárku jsem z něho nedostala. Můj tahák – celou dobu mě jen psychicky ničil a k ničemu mi nebyl.

Na Hromnice a nikdy více

A tak jsem s tím skončila. Už to nedělám, nespoléhám na tahák. Vždyť k čemu mi je? Když ho mám u sebe, je mi těžko, dřevění mi tělo, srdce bije jako o závod, hlava vypíná a já vidím jediné – ten kus papíru, telefon, popsanou dlaň, prostě cokoli. Ale když ho nemám, uklidním se a otevře se mi mysl.

Mozek má prý nekonečnou kapacitu. Dokážeme do sebe dostat cokoli, ale musíme ten potenciál umět využít. Pomalu se to tedy učím. A ne všechno, co musím vědět, jsou naštěstí nesmysly. Spolu s časem nacházím v těch informacích i jistou hodnotu, kterou mají. Možná je už všechny neupotřebím, ale někde tam jsou. Schované vzadu v hlavě pro případ nouze.

Už nevymýšlím taháky. Učím se, jak se učit. Protože to na mě platí mnohem víc.

Markéta Machová

Oblíbené články

comments powered by Disqus