Do pohádky, tam a zase zpátky: IT und Medien
Jaké to je vydat se do zahraničí a půl roku studovat na cizí univerzitě? Chci se s vámi podělit o svoje zážitky a zkušenosti, které budu 6 měsíců sbírat na Univerzitě v Rostocku. Zařizování internetu, ztraceni ve městě, konečně menza!
Musím uznat, že svět je opravdu malý. První člověk, se kterým jsem se dal v Rostocku do řeči a zrovna Čech. Čekal by to někdo?
Po krátké výměně informací, jako odkud jsme, co tu studujeme a co si od toho vlastně slibujeme, jsme se dohodli, že si vyměníme čísla a zítra se opět sejdeme. Měli jsme toho ještě fůru na vyřizování a čas opravdu kvapil.
Blížil se večer. Honem jsem tedy dokončil vybalování a rozhodl se jít spát. Stejně se už toho večera nedalo moc dělat. Po 8 hodinové cestě a opravdu, ale opravdu velkém stresu z vyřizování ubytování jsem byl kompletně mrtvej. Tak šup spát, zítra na mě čeká celý svět s otevřenou náručí.
2. Den
Druhý den jsem vstal velice brzo. Vlastně mě probudilo vyzvánění mobilu. Proklel jsem mobil do desátého kolene a chvilku zvažoval hodit ho z okna, ale nakonec jsem se přemluvil a vstal jsem. Byl to Zdenda. Máme se za hodinu sejít u nádraží. Zavěsil jsem a chvilku zvažoval, jestli ještě nemám zalézt do pelíšku a dosnít krásný sen o králíčku Azuritovi, ale radniční hodiny zrovna odbíjely 10. hodinu a tak jsem tedy vstal. Oblékl jsem se a seběhl po schodech ztichlou kolejí a vyrazil směrem k nádraží, což byla taky jediná budova, o které jsem tušil, kde tu v Rostocku je.
Kolej jsem si asi nemohl vybrat lépe. Nádraží mám téměř u nosu – cca 8 – 10 minut pohodlnou chůzí. Stejně tak do centra to není déle než 10 minut a pokud budu opravdu líný, můžu se vozit tramvají, která má zastávku hned pod kolejí. Jo a abych nezapomněl, v přízemí je také malá menza! Opravdu snové bydlení, ale Zdenda už je určitě na nádraží, nesmím ho nechat čekat!
Dorazil jsem tam přesně v 11 hodin. Ovšem ne tak Zdenda. Ten dorazil až o 30 minut později s tím, “že ho zdržel protýkající hajzl na koleji”. “Musel jsem počkat na správce”, pravil, “přišel se tam na to podívat, ale pouze konstatoval, že to protýká a zase odešel”, vysvětloval svoje zpoždění. Jelikož vím, jakou škodu může napáchat netěsnící toaleta, už jsem to dále nepitval.
Můj hlavní problém byl internet. Ještě minulý večer se mi podařilo zastihnout kolejního tutora (který má na starosti veškeré dotazy studentů a také péči o nově příchozí) a vydolovat z něj odpověď na otázku: “Wie kann man die Internet haben?”, v překladu, “Jak můžu dostat internet?”. Z jeho odpovědi jsem vytušil, že potřebuji nějakou aplikaci, přes kterou se připojím na internet. Jak asi všichni čekají, tato aplikace se dá stáhnout jedině z internetu.
Pro její fungování je ale také potřeba účet na univerzitním centru IT und Medien, přes který se připojím do privátní sítě Univerzity Rostock. No ale kde ten účet vzít? Prý někde v té velké červené budově, která je hned vedle velké menzy. Tak vzhůru hledat menzu.
Přesvědčil jsem Zdendu, abychom šli pěšky. “Alespoň si prohlédneme město a neunikne nám žádná pozoruhodná památka”, přesvědčoval jsem ho, “A taky budeme mít čas si popovídat”, dodal jsem jedním dechem. To zabralo.
Zatím, co jsme ťapali po městě, řeč plynula a já jsem se dozvěděl, že Zdenda pochází z Ostravy, bude tu studovat medicínu a to rovných 6 let. Na rozdíl ode mě, němčina mu nečinila žádné potíže. Mluvil téměř plynně a rozuměl všemu. “Někdo takový se bude hodit”, pomyslel jsem si, vzpomenuv na svoje zkušenosti s komunikací mezi domorodci, kde jediné, co jsem rozuměl bylo “Guten Tag”.
Mezitím co jsme si povídali, jsme se ztratili. Já, jako správný turista, jsem okamžitě propadl panice a hledal číslo na tísňovou linku. Ne tak Zdenda. Ten s chladnou hlavou zavelel: “Vzhůru k nejbližší tramvajové zastávce”. A situace byla zachráněna. Stačilo pouze nastoupit na linku, která jede přímo na zastávku nazvanou “Menza” a byli jsme tam. Za lístek na MHD jsem sice nechal €1.8, ale v danou chvíli jsem to překousl.
IT und Medien
První budova, kterou jsme zahlídli po vystoupení z tramvaje, byla univerzitní knihovna. Tyčila se jako velká dominanta vedle zastávky a vypadala opravdu skvostně. Hned vedle ní byla menza a koleje. My jsme však potřebovali IT und Medien Center, červenou budovu, která ale nebyla vidět nikde.
Použil jsem tedy svůj šarm a naučené fráze a optal jsem se studentů, kteří stáli kolem a kouřili jedno cigárko za druhým, kde že tu najdeme centrum pro internet. Ochotně nám ukázali, že je to hned vedle, poděkovali jsme a vydali se zprovoznit mi internet.
Nebudu tu popisovat, jaká byla legrace vysvětlovat na IT und Medien Center, že potřebuji aktivovat internet, když správce sítě mluvil výhradně německy. Byly to nezapomenutelné okamžiky, ale díky mojí sugesci a Zdendově znalosti místních poměrů se to podařilo. Vtipný moment nastal, když se nás některá další studentka ptala “Kam že si mám jít aktivovat ten internet?” a my jsme jí poradili dveře, odkud jsme vyšli. Bohužel, za pár okamžiků se zevnitř ozývalo “Jste se zbláznili, ne? Nebudu tu každému studentovi aktivovat internet na počkání, vypadněte”. Ale to jsme už radši směřovali zpátky k menze.
Taková menší vsuvka. Během téhle výpravy jsem taky velice ocenil síť Eduroam, která funguje na všech vysokých školách v celé Evropě. Pokud si uděláte na vaší domovské univerzitě účet, můžete ho využívat kdekoliv na světe a to se opravdu hodilo.
Menza
Když jsme dorazili před menzu, tak jsme prostě museli vyzkoušet místní kuchyni.
Menza v Rostocku není tak velká jako naše, ale vaří tam opravdu suprově. Veškerá strava funguje na principu švédského stolu. Můžete si vybrat jakoukoliv přílohu chcete, od bramborové kaše, přes rýži až k hranolkám a francouzkým bramborám. Co si dáte k tomu už záleží na denní nabídce, ale každý den máte na výběr z ryb, masa, vegetariánského jídla a další spousty pochoutek. Samozřejmostí je pak stůl se saláty, moučníky, dezerty a také koutek s kafem a džusy. Já jsem si tu jídlo opravdu zamiloval. Jediný problém je trošku cena, za oběd necháte kolem €3 až €4, což pro Němce asi není moc, ale pro Čecha docela ano. Holt jiná platová kategorie.
Jídlo bylo opravdu vynikající. Když jsme si naplnili břicha, zamířili jsme do města. Chtěli jsme ještě vyřídit bankovní účet, který byl pro pobyt v Německu opravdu nutností – platilo se přes něj nájemné a také platební karta z Čech v Německu moc neoslnila.
Bohužel jsme ten den neměli štěstí. V každé bance, kde jsme byli, chtěli “Anmeldung Bescheinigung” - tedy potvrzení o trvalém pobytu v Německu, a to jsme neměli. Jak jsme zjistili, místní úřady pracují pouze v úterý a ve čtvrtek. Ten den byla zrovna středa a ve čtvrtek byl státní svátek. Jediná možnost, kdy to vyřídit, byla další týden, proto jsme se ten den už rozloučili a každý zamířil domů s tím, že zítra budeme pokračovat.
Předchozí část si můžete přečíst zde