Fotografie: Tomáš Jarolím

Asi každý víme, jak to dopadá s novoročními předsevzetími. Chvíli je nadšeně dodržujeme a pak dříve či později dáme šanci zase až dalšímu Novému roku. Ve čtvrtek 12.12.2013 se v českobudějovické Slávii uskutečnil soubor přednášek pojmenovaný Do nového roku s jasnou vizí (organizátory byly Coworking Center ČB, JDE TO o.s. a Proregiony s.r.o. ). Během večera vystoupilo mnoho inspirativních lidí. Já se ale budu věnovat především prvnímu z nich.

Hned v úvodu vystoupil Petr Ludwig, autor bestselleru Konec prokrastinace, a zaměřil se na problém tvoření osobních vizí. Často totiž vizi máme (viz novoroční předsevzetí), ale chybí nám akce. Nebo naopak, bezcílně činíme něco, co nikam nevede.

Ze všeho nejdůležitější je uvědomit si hodnotu času. Nebudeme žít věčně a naše minuty pozemského života jsou přesně vyměřeny. K tomu se nabízí „užívání si života“. Ano, činnosti, které nás baví, které děláme rádi, dodávají našemu tělu dopamin a my se skutečně cítíme skvěle. Na druhé straně jsou pak činnosti, které nám život „znepříjemňují", které zkrátka děláme jen z nutnosti. Proč ale nejít zlatou střední cestou?

Vnitřní motivace

Ony nutné úkoly, ke kterým se nijak nemotivujeme vnitřně, ale ke kterým nás motivují vnější skutečnosti (ať už je to ocenění, peníze apod.), máme tendenci odkládat na poslední chvíli. Zde přichází ke slovu prokrastinace. Jen mylně se domníváme, že pod tíhou stresu a tlaku vymyslíme a dosáhneme dokonalosti. Staré české přísloví říká: Odklada horší než lenoch. A výsledky podle toho také vypadají. Pokud na to půjdeme chytře, můžeme i každodenní nudné úkony dělat rádi – nebo alespoň ne na poslední chvíli. Musíme se ale motivovat vnitřně. Musíme si najít svoji osobní vizi, které bychom chtěli v životě dosáhnout.

Rozhodovací paralýza

Vnitřní motivace a uvědomění si vlastní vize má dvě výhody. Jednotlivé povinnosti se stanou součástí naplňování naší vize a nebudeme k nim proto přistupovat s takovým děsem. Zároveň si vymezíme ze všech možností, čemu se v životě vlastně chceme věnovat. Je to právě rozhodovací paralýza, která nám často zabraňuje přejít k akci.

Komfortní zóna

A vracíme se na úvod. Vizi máme, ale bez akce je naše vize pouhým sněním. Účinným nástrojem je tzv. hrdinství. Co se tím myslí? Hrdina je hrdinou proto, že dokáže udělat něco navíc, něco nekomfortního na rozdíl od jiných. Dokáže překročit svou zónu komfortu a vyjít z davu. Jak už říkal Albert Einstein: Půjdeme-li s davem, dojdeme jen tam, kam dojde dav. A Petr Ludwig dodává: Nerodíme se jako hrdinové, ale hrdinství v sobě můžeme vypěstovat. Postupně, krůček po krůčku.

Buďme hrdinové!

Do nového roku tedy můžeme vstoupit s jediným předsevzetím – stát se hrdiny. Ale ne proto, aby nás ostatní oslavovali. Staňme se hrdiny před sebou samými. Protože „důležité je to, co činíme, když se nikdo nedívá“, jak zakončil svou přednášku Petr Ludwig. Pojďme od nového roku zdravit druhé s úsměvem a nezamačkávat budík natřikrát… Buďme hrdiny v každodenním životě po celý rok 2014!

Autor: JU Magazín