logo

Antivalentýnská povídka

Nesnášíte Valentýn a máte chuť vybít dlažební kostkou výlohy plné rudých srdíček? Jestli si chcete oddechnout od láskyplného šílenství, máme pro vás jednu krátkou "Antivalentýnskou povídku".

Foto: Markéta Machová

Dívala jsem se z okna tak snaživě, že mi oči málem vyklouzly z důlků a upadly do klína. Mohla jsem se dívat kamkoli, jen ne před sebe. A v narvaném vlaku se to popravdě nedělá úplně snadno.
Pořád jsem je měla v merku – pořád. Někde na samém okraji zorného pole jsem je viděla a dělalo se mi zle. Dvě ňuchňající se štěňátka slintající po sobě s psíma očima a tichým kníkotem. Vrkající holoubci, přerostlá očuchávající se psiska. Kojoti! Šakali! Hyeny!!!
Zprotiveně jsem odvracela zrak od těch dvou zoufalců, kteří se rozhodli, že celý svět musí zasytit svou všeobjímající láskou, až se všem kolem začne chtít zvracet. Mně jako první.
Každou pitomou zastávku jsem doufala, že vypadnou. Že mě tam nechají a odtáhnou s těmi svými roztouženými pohledy do pekel. Ale nestalo se, znovu a znovu a znovu… Domů to bylo ještě pořádný kus. Nedalo se dělat nic jiného, než zatnout zuby. Ale ty už jsem si kvůli nim do té doby vylámala.
Mohla jsem se zvednout a vlézt si do chodbičky. Mohla jsem se zašít na záchod. Mohla jsem si vzít svoje věci a úplně normálně si přesednout. Ale já rozklepaná vztekem naházela na sebe všechno zimní oblečení, popadla obrovský batoh a s ohněm v zádech vypálila na další zastávce ven z vlaku.
Kdy jede další? Dostanu se vůbec domů? Kde to, sakra, jsem? Všechno mi bylo jedno! Supěla jsem jako býk. Rozzuřeně jsem praštila s taškou o lavičku a ztěžka dosedla. Byla to taková síla, že celkem statný kluk s knihou na kolenou vedle mě úplně nadskočil a teď se rozhořčeně obrátil ke mně čelem.
„To si neumíte ani normálně sednout?!“
„Ne!“ štěkla jsem zprotiveně.
„A ani slušně chovat se očividně neumíte.“
„Za to vy jo, co?“ odpálkovala jsem jeho drzý tón.
„Já pro to mám alespoň důvod,“ zavrčel.
„Jó, a jakej?“
Už nic neřekl a sklonil hlavu zpátky ke svým písmenkům.
„Najednou je ticho,“ ucedila jsem a vstala, abych si z tašky mohla vyndat alespoň pití. Nic lepšího jsem na uklidnění neměla.
„A co kdyby se první vyjádřila slečna, kdo ji ráčil tak nakrknout. Dáma má snad přednost, ne?“
Odložila jsem lahev a sekla po něm pohledem. „To je snad jedno!“
„Tak proč se slečna ptá mě?“ Zabouchl knihu a odložil ji vedle sebe.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli si tu mám začít vylévat srdce, ale pak jsem to zavrhla. „Někdo mě zase… naštval.“
„Mě taky,“ zabručel. „Dva uslintaní bernardýni.“
Zarazila jsem se. „Jací bernardýni?“
„To je jedno…“ Mávl rukou a už zase sahal po knížce.
„Jako… nějaký dva tuleni?“
Zvedl hlavu a nechápavě nakrčil ret. „Tuleni?“
„Éch, no ty…“ rozpačitě jsem přešlapovala na místě, „nějaký děsně a prudce zamilovaný osoby, který to musí cpát všem okolo.“
Docela překvapeně mě sledoval. „Jo… ano, tak.“ Chvíli trávil mnou nečekaný záchvat intuice a pak dodal: „Jak to, že to tak dobře znáte?“
„Proč jsem asi tak naštvaně vypálila z toho vlaku?“ ušklíbla jsem se, načež mi svitlo. Vlak! Jela jsem přece domů. Sakra! Začala jsem se rozhlížet po názvu stanice, který mi byl až do teď ukradený.
„Kralupy,“ ozvalo se ze strany. „Kam jste jela?“
„Ehm, potřebuju nějaký rychlík na Děčín,“ zoufala jsem a už se chystala vydat do drážní budovy.
„Za hodinu.“
„Cože?“ škubla jsem hlavou.
„Za hodinu, tohle nástupiště,“ řekl ten kluk a podíval se na hodinky. „Tak už jenom 45 minut. Přeju příjemnou zábavu.“
Opět jsem dosedla na lavičku, tentokrát o dost opatrněji.
„A už jsme se i umravnili, no to je pokrok,“ okomentoval mé počínání. „Kam jedeme?“
„Ústí,“ odvětila jsem kysele a měla chuť mu jednu vypálit.
„To jste se ani nepodívala, kde vystupujete?“
„Ne, vy snad jo, že tu takhle čekáte?“
Složil ruce v klíně a nerudně sledoval koleje. „Je to hnus.“
„Fialovej,“ dodala jsem a zkřížila ruce na prsou. „Člověk je zničený, sám a oni se mu smějou do ksichtu.“
„Slintají a očuchávají se jako psi.“
„Vůbec si neuvědomujou, že to třeba někomu vadí!“ vyjekla jsem. „Já prostě… je to strašný. Nikomu vůbec nedochází, jaký to je.“
Vrtěl hlavou, ale byl to jasný souhlas.
„Člověk si připadá hrozně,“ vydechla jsem.
„Nechala mě přítelkyně, jak se na ně mám koukat!“ vybafl a teatrálně rozmáchl ruce. „Já nestojím o ty jejich pohledy!“
„Vždycky si uvědomím, jak jsem sama. Že mě nikdo nechce. Že o mě nezavadí ani pohledem. Že každý už někoho má, tak jak mám, sakra, najít někoho, kdo je volnej a normální?!“
„Jim je to volný! Oni se tam budou cicmat dál!“ hulákal.
Nadávali jsme jeden přes druhého. Nesmyslné útržky, které jsme potřebovali vymlátit ven, dokud byl na blízku někdo, kdo jim rozumí a alespoň se tváří, že poslouchá. Načež jsme ztichli a mlčeli dobrých pár minut.
„Do Ústí?“ zeptal se.
„Jo. Debilní město.“
„Hnusný město,“ kývl. „Taky tam jedu.“
Unaveně jsem oddechla a hledala telefon.
„Ještě půl hodiny,“ ujistil mě pohledem na zápěstí.
Nechala jsem toho a zamyslela se. „Jak by si asi připadali oni?“
Zvedl ke mně hlavu.
„Kdyby jim někdo furt dělal to samý. Kdyby si připadali tak zoufale opuštěný a někdo jim to pořád připomínal.“
Usmál se a sklopil oči. „Heh… jo. Napadlo tě jim to někdy vrátit?“
„Teď,“ smála jsem se.
Ohlédli jsme se jeden po druhém. Z očí do očí a s příšerně lišáckým výrazem.
„A nezkusíme to?“

Markéta Machová

Oblíbené články

comments powered by Disqus