logo

45 let od smrti Jana Palacha

Dnes uplynulo 45 let od smrti Jana Palacha a přesně 45 let a tři dny od události, kdy se pokusil upálit na Václavském náměstí. Připomeňme si jeho život a okolnosti, které předcházely rozhodnutí skončit se životem ve státě sevřeném sovětskými kleštěmi.

Foto: Markéta Machová

„Udělal jsem to proto, aby odešli Rusové“

Klidný, hloubavý a přemýšlivý student, který dobře ví, co dělá. Hospoda a studentské zábavy jsou mu cizí. Všechno má důkladně promyšlené, nikdy nejedná bez rozmyslu. Tak by ho nejlépe vystihli jeho spolužáci z fakulty. Jan Palach nebyl za svých dvacet let života příliš výraznou osobou. Po maturitě se hlásil na studium filosofie, ale ačkoliv složil přijímací zkoušky, nebyl přijat. Proto začal studovat VŠE, ale své touhy po humanitních vědách se nevzdal a o dva roky později zkoušel přijetí znova, tentokrát úspěšně. V roce, kdy začal studovat dvouobor dějepis – politická ekonomie, prožíval velmi intenzivně okupaci ruskými vojsky. Už jako kluk nenáviděl násilí a s následky Varšavské smlouvy se nemohl smířit. Proto se aktivně účastnil mnohých protestů a studentských stávek.

„Člověk musí bojovat proti zlu, na které právě stačí“

Po srpnovém vpádu armády Varšavské smlouvy vládla mezi obyvateli Československa sounáležitost a sdílený nesouhlas, s přibývajícím časem však většina lidí vůči nově vzniklé situaci otupěla a každý se, navzdory nesvobodě, uzavíral zpět do svých osobních problémů. Podle hypotéz historiků, Janem Palachem psaných dopisů, ale i obyčejného selského rozumu je zřejmé, že původ jeho činu byl prostý. Smyslem nebylo upozornit na svou osobu jako na nějakého pseudohybatele dějin či předstírat nevyzrálou myslí zvrácené hrdinství, ale vyburcovat československý lid z pasivity, probudit ze špatného spánku a zlého snění, jakým konec šedesátých let bezesporu byl.

Dopis Jana Palacha z 16. ledna 1969 adresovaný Svazu československých spisovatelů:

Vzhledem k tomu, že naše národy se ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit svědomí národa. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát za naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň.

Naše požadavky jsou:
1. okamžité zrušení cenzury,
2. zákaz rozšiřování „Zpráv“.

Jak viděno, naše požadavky nejsou přemrštěné, spíše naopak.

Jestliže nebudou naše požadavky splněny do pěti dnů, to jest do 21. ledna 1969, a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně.

Pochodeň č. 1

P.S. Věřím, že naše národy víc světla potřebovat nebudou. Leden 1968 začal shora, leden 1969 musí začít zdola (má-li začít).
Dopis publikován na: http://www.ceskatelevize.cz/…4-jan-palach

Oběti roku 1969

Jan Palach zemřel 19. ledna 1969 v nemocnici tři dny po pokusu o sebevraždu upálením v horní části Václavského náměstí. Dokážeme čin tohoto dvacetiletého studenta filosofie pochopit? Žijeme vůbec v době, která nám umožňuje něčemu takovému rozumět? A přitom Jan Palach nebyl tehdy jediný, i když byl ve svém motivu průkopníkem. Mezi další mladé lidi, kteří se odhodlali ke stejnému činu, patří například Josef Hlavatý, Miroslav Malinka, Blanka Nacházelová, Evžen Plocek a Jan Zajíc. Mnozí z nich se s Palachem osobně neznali.

Palachův čin vzbudil vlnu dalších nesouhlasných gest, jako byly organizované studentské demonstrace a hladovky. Komunistická vláda se ze všech sil snažila společnost usměrnit, politikové vyjadřovali lítost, ale Palachovy požadavky (a požadavky všech ostatních „bojovníků“) tvrdošíjně odmítali. Myslím ale, že nešťastný konec mladého života byl se všemi jeho následovníky, umělci a souputníky významnou částí složité tapiserie, která napomohla ke svobodě Československa o dvacet let později.

Eliška Hirková

Oblíbené články

comments powered by Disqus